Borůvkové usmíření
Až do té doby, kdy se blížilo sedmé výročí naší svatby a my s Viktorem sice nebyli přímo zralí na rozvod, ale krizi náš vztah prožíval, to by musel uznat i nejskalnější optimista. Nevadilo nám na sobě navzájem vlastně nic – a zároveň nám vadilo všechno. Šli jsme si na nervy, popichovali jsme se, hádali se o hlouposti, dokonce jsme si i dělali naschvály – a pokud to nebyly naschvály, tak si to ten druhý tak aspoň vykládal. Přestalo se nám dařit uhlazovat spory v posteli, takže jsme se sexu radši vyhýbali úplně. Zkrátka by v nás těžko někdo viděl cukrující hrdličky.
Ač na vyznávání lásky tedy opravdu nebyla všeobecná nálada, oba jsme věděli, že se pořád milujeme. Jak jsem to mohla vědět? Za sedm let se lidé poznají, jeden do druhého vidí. Anebo jsem tomu prostě chtěla věřit. Že naše láska nezmizela, jen se někam schovala, a ne a ne vykouknout.
Nevím, kdo z nás dostal jako první ten nápad s oddělenou dovolenou, ale sdělili jsme si ho skoro zároveň a oběma nám spadl kámen ze srdce, že ten druhý proti tomu nic nemá. Rázem nás to docela sblížilo. Já jsem Vikimu se zaujetím líčila, jak pojedu s kamarádkou Danou na čtrnáctidenní kurz jógy. A on mně zase, jak se těší do Alp, kde si se dvěma bývalými spolužáky užije vysokohorské turistiky.
ZMĚNA PLÁNU
Jenže mně se to po pár dnech rozleželo, a tak jsem Daně zavolala: „Promiň, já nepojedu. Jóga je fajn, ale věnovat se jí dva týdny v kuse by mě nebavilo. Taky nejsem moc typ, který by byl schopný dodržovat nějaký pevný denní režim… Nepřesvědčuj mě, prosím tě… Jo, dík, že mě chápeš!“ Pak teprve mi došlo, že tím pádem nevím, kam pojedu. Ale že ten kurz jógy měl být někde na Třeboňsku, řekla jsem si, proč ne do Třeboně, tam je krásně, byla jsem tam jako malá holka s našimi. Je to tam takové zadumané, nostalgické, klidné, tiché, na to mám přesně náladu! Nedalo práci najít na internetu penzionek, který působil lákavě. Brnkla jsem tam, prý že ano, už mi rezervují pokoj, budou se těšit… Mám říct Viktorovi, že jsem změnila plán, nebo nemám?
„Viki, odpusť, že tě ruším,“ nadhodila jsem, čímž jsem ho ihned naštvala, protože nedělal nic, jen koukal před sebe, a zdálo se mu, že to tedy říkám ironicky. „Urrggrrr,“ zašumloval neurčitě, což byla poslední dobou nejčastější forma jeho reakce na má slova. „Chtěla jsem ti jen říct, že jsem změnila plán. To s oddělenou dovolenou samozřejmě platí, jen nepojedu s Danou na jógu. Pojedu sama. Jen tak. Bez jógy. Bez nikoho. Chci si prostě odpočinout.“ Zasmál se a úleva, již jsem v jeho smíchu zaslechla, mě překvapila. „Upřímnost za upřímnost. Já taky nejedu s Vencou a s Tomášem. Nejedu ani do Alp. Po horách chodit chci, ale sám. Nepotřebuju žádné velehory, úplně mi stačí Šumava. Jezdíval jsem tam jako kluk s našimi. Je tam krásně. Je tam klid. Taky toužím po odpočinku.“ Po dlouhé době jsme se na sebe usmáli. „Věříme si, že tam jedem fakt sami, že jo?“ špitla jsem. To ho patrně znejistilo, protože se na mě podezíravě podíval. „No jasně, co mě se týče, dám ti adresu hotelu, kde budu bydlet. Ale to ty dělat nemusíš, jestli nechceš…“ – Proč bych neměla chtít? Klidně ti taky dám adresu. Já nic tajit nepotřebuju, prosím tě!“ Nakonec jsme se stejně pohádali, ale adresy jsme si vyměnili.
Váhala jsem, jestli mám Viktorovi nabídnout, že mu pomůžu balit, vždycky jsem zavazadla pakovala já. Ale on si všechno připravil s předstihem a zvládnul to sám. „Jak se tam dostaneš?“ zeptal se mě. „Klidně si vezmi auto, já už mám místenku na autobus do Kašperských hor.“ – „Já už mám taky místenku,“ odpověděla jsem, i když to nebyla pravda. Ale co není, může být. Ať si náš čtyřkolý miláček tedy taky udělá dovolenou…
Viktor opouštěl naše ještě před časem idylické hnízdo, dnes spíš trosky domova, jako první. Odjížděl brzy ráno, já až před polednem. „Prosím tě, nevolej mi,“ požádal mě při odchodu. „Stejně budu mít mobil většinou vypnutý.“ Naštvalo mě, že jsem to neřekla dřív než on. „Já si s sebou mobil nebudu brát vůbec,“ odsekla jsem zlostně. Za Viktorem zaklaply dveře. No, do hrdliček jsme měli vážně dost daleko...
NEJDŘÍV ŠTĚSTÍ, PAK STESK
Když jsem se v útulném pokojíčku třeboňského penzionu probudila, pocítila jsem nával štěstí. Báječně jsem se vyspala. Oknem ke mně vanul báječně voňavý a svěží vzduch. Celý den jsem si mohla báječně dělat jen to, co jsem chtěla. Vykoukla jsem ven a zdálo se mi, že vidím ne skutečnost, ale nějaký obraz. Ranní mlhou obestřené rybníky působily tajemně, romanticky, útěšně i tak jako příjemně smutně. A žádné Viktorovy kecy, že piju kafe na lačný žaludek. Hurá, dovolená snů začíná!
Netrvalo to ani tři dny, a už mi to tam tak báječné nepřipadalo. Ne snad, že by ta malebná krajina nějak zošklivěla. Nebo že bych měla důvod si stěžovat na ubytování. Nebo že by mi nepřálo počasí. Nic z toho, ale… Chyběl mi Viktor. Prostě se mi po něm stýskalo. Nejdřív jsem si to odmítala přiznat a protrápila jsem se tak zbytečně dalším dnem. Pak jsem si to připustila a rázem mi bylo líp. Hned jsem se rozhodla, že svůj pobyt ukončím a vydám se za Vikim. Asi ho naštvu, určitě překvapím, snad to naše vztahy ještě zhorší, ale aspoň bude jasno! Ještěže mi dal tu adresu.
ZNOVU ZAMILOVANÍ
Cesta, kterou jsem musela absolvovat, byla dost komplikovaná, s fůrou přestupů. A to mě ještě čekaly čtyři kilometry do kopce, protože penzion, kde se Viktor ubytoval, byl na samotě, mimo veřejnou dopravu. Že jsem nevyužila jeho nabídku a nevzala si auto! Se zavazadly mi ten výšlap dal zabrat, do penzionu jsem dorazila celá schvácená. „Náhodou máme volný pokoj,“ usmál se na mě sympaticky vousatý majitel. „Jeden host se nám totiž dneska ráno odhlásil.“ – „Já si vlastně ani nechci najmout pokoj,“ řekla jsem váhavě. „Hledám pana Strouhala. Viktora Strouhala. Měl by u vás být ubytován!“ – „Jenže to je zrovna ten, co se odhlásil,“ vysvětlil mi majitel. Hrklo ve mně. Cože? A kam asi jel? Jako by mi četl myšlenky, vousáč dodal: „Kam odcestoval, s tím se nám bohužel nesvěřil. Ale mám jeho telefonní číslo!“ Hluboce jsem si povzdechla. „Jeho číslo mám taky. Co ale nemám, je telefon…“ – „Žádný problém, mladá paní,“ usmál se a v očích mu zajiskřilo, jako by už začínal chápat, o co tu jde. Že by to byl jasnovidec? Když jsem na jeho mobilu vyťukala Viktorovo číslo, říkala jsem si, že je to možná marné. „Ať se mi ozve,“ prosila jsem v duchu všechna možná božstva, zatímco se ozývalo vyzvánění. Konečně! „Strouhal, prosím.“ – „Viky!“ vykřikla jsem nadšeně. „To jsem já! Kde jsi? Víš, já jsem se rozhodla tě tu… no, navštívit, ale řekli mi, že jsi odjel…“ Z telefonu se dost dlouho neozvalo nic, až jsem se bála, že se hovor přerušil. Pak Viktor přece jen promluvil. „No, já jsem se zase rozhodl navštívit tebe, takže jsem v Třeboni…“ Oba jsme se šťastně rozesmáli. „Zdá se, že si ten pokoj pana Strouhala přece jen vezmete, viďte?“ skočil do toho majitel penzionu. „Je tam dvojlůžko…“ – „Já už jsem si vzal ten tvůj pokoj,“ ozvalo se z telefonu. „Tak zítra přijeď!“ – „Né, ty přijeď sem, já jsem taky dostala tvůj pokoj!“ Málem jsme se zase pohádali, ale nakonec Viktor ustoupil a slíbil, že dorazí co nejdřív.
Od té doby nedám na Šumavu dopustit. Ne proto, jak je tam krásně, to je leckde, ale hlavně z toho důvodu, že jsme během těch deseti dní společné dovolené nejspíš definitivně zažehnali krizi. A vůbec mi nevadilo, že jsem si zničila nové tričko, protože ty tmavomodré skvrny na zádech nejdou vyprat. Ale co je hloupé tričko proti báječnému milování v borůvčí, při kterém jsme si oba připadali znovu mladí a bláznivě zamilovaní?
Příběh zaslala Jitka W.
Foto: Depositphotos (1)
