Příběh čtenářky: Oddělená dovolená mi zachránila manželství

Borůvková pohoda

Říká se, že po sedmi letech manželství přicházívá krize. A zdálo se, že nám s Alešem to přesně vyšlo – lezli jsme si na nervy, popichovali jsme se, hádali se o hlouposti, dokonce jsme si i dělali naschvály – a pokud to nebyly naschvály, tak si to ten druhý tak aspoň vykládal. Nevím, kdo z nás dostal jako první ten nápad s oddělenou dovolenou, ale sdělili jsme si ho skoro zároveň a oběma nám spadl kámen ze srdce, že ten druhý proti tomu nic nemá. Nebo aspoň otevřeně a navenek. Mě kamarádka ukecala na čtrnáctidenní kurz jógy a Aleš se chystal do Alp užívat si s kamarády vysokohorskou turistiku.


Jak se ale termín odjezdu blížil, došlo mi, že trávit celé dny v pozici lotosového květu a pozdravem slunci asi nezvládnu. Navíc nesnáším pevně daný režim. Kamarádka mi sice naštvaně vytípla mobil, ale já se začala těšit na něco, k čemu bych se jinak těžko odhodlávala. Pojedu úplně sama! Kam? Procházela jsem právě farmářským trhem a oko mi padlo na stánek s kapry – jasně, Třeboň! Proč ne? Na ubytování jsem zvláštní nároky neměla, a tak jsem po chvíli brouzdání na internetu měla pokoj rezervovaný. Jen jsem váhala, jestli o změně svých plánů říct Alešovi.
„Odpusť, že tě ruším,“ nadhodila jsem, čímž jsem ho ihned naštvala, protože nedělal nic, jen koukal před sebe a zdálo se mu, že to tedy říkám ironicky. „Urrggrrr,“ zašumloval neurčitě, což byla poslední dobou nejčastější forma jeho reakce na má slova. „Chtěla jsem ti jen říct, že jsem změnila plán. To s oddělenou dovolenou samozřejmě platí, jen nepojedu na jógu. Pojedu sama. Jen tak. Chci si prostě odpočinout.“


„Upřímnost za upřímnost. Já taky nejedu s Vencou a s Tomášem. Nejedu ani do Alp. Šumava mi naprosto stačí a chci po ní chodit sám. Je tam krásně, klid.“ 
„Věříme si, že tam jedem fakt sami, že jo?“ špitla jsem.
„No jasně, klidně ti dám adresu hotelu, jestli chceš. Ale to ty dělat nemusíš…“
„Proč by ne? Dám ti ji taky. Já nic tajit nepotřebuju!“
Nakonec jsme se stejně pohádali, ale adresy jsme si vyměnili.
Váhala jsem, jestli mám Alešovi nabídnout, že mu pomůžu balit, vždycky jsem zavazadla pakovala já. Ale on si všechno připravil s předstihem a zvládnul to sám.
„Klidně si vezmi auto, já už mám do Kašperek místenku,“ překvapil mě dokonce svou starostlivostí.
 „Já taky,“ rychle jsem zareagovala, i když to nebyla pravda. My se zkrátka pořád musíme trumfovat. Tohle fakt není normální.
Ať si tedy i náš čtyřkolý miláček udělá dovolenou…
Aleš odjížděl brzy ráno, já až před polednem.
„A… prosím tě, nevolej mi,“ požádal mě při odchodu. „Stejně budu mít mobil většinou vypnutý.“
Naštvalo mě, že jsem to neřekla dřív než on. Co si o sobě myslí?
„Já si s sebou mobil nebudu brát vůbec,“ odsekla jsem.
Když jsem se v útulném pokojíčku třeboňského penzionu probudila, pocítila jsem nával štěstí. Báječně jsem se vyspala. Oknem ke mně vanul voňavý a svěží vzduch. Celý den jsem si mohla dělat přesně jen to, co jsem chtěla. A žádné Alešovy kecy, že piju kafe na lačný žaludek. Hurá, dovolená snů začíná!

Netrvalo ale ani tři dny a už mi to tam tak báječné nepřipadalo. Chyběl mi Aleš. Prostě se mi po něm stýskalo. Zuby nehty jsem se snažila užívat si tu skvělou samotu, ale zkrátka to najednou nešlo. Dlouho jsem si to odmítala přiznat a protrápila jsem se tak zbytečně dalším dnem. Pak jsem si to připustila a rázem mi bylo líp. Hned jsem se rozhodla, že svůj pobyt ukončím a vydám se za ním. Asi ho naštvu, určitě překvapím, možná to naše vztahy ještě zhorší, ale aspoň bude jasno! Ještěže mi dal tu adresu!

Škatulata, hejbejte se

Cesta za mým miláčkem, po kterém se mi najednou tak stýskalo, byla komplikovaná víc, než jsem si dovedla představit. Přestupy, čekání a jako třešnička na dortu čtyři kilometry do kopce obložená zavazadly vstříc hotýlku, kde lišky dávají dobrou noc. Království za naše autíčko! Dorazila jsem tam celá schvácená.
„Vy máte ale štěstí,“ usmál se na mě sympaticky vousatý majitel. „V sezoně je tu pořád plno, ale náhodou se dnes ráno jeden host odhlásil. Jeden pokoj je tím pádem volný. Jen pro vás.“
„Já si vlastně ani nechci najmout pokoj,“ překvapila jsem ho.
„Hledám pana Nekvasila. Aleše Nekvasila. Měl by u vás být ubytovaný!“
Majitel se na mě soustrastně podíval. „Obávám se, že to je zrovna ten džentlmen, co se ráno odhlásil.“
Slzy se mi vedraly do očí vzteky nad tou marnou cestou a námahou k ničemu. Hned ve mně ale hrklo. Kam asi jel? A proč?
Jako by mi četl myšlenky, vousáč dodal: „Kam odcestoval, s tím se nám bohužel nesvěřil. Ale mám jeho telefonní číslo!“
Hluboce jsem si povzdechla. „Tak to mám taky. Ale zas nemám telefon.“
V ruce mi ihned přistál hotelový mobil a já nedočkavě vyťukala Alešovo číslo. Nebere to, samozřejmě. Každé další vyzvánění mi vrývalo žárlivý šrám do srdce. Ten padouch! Prý sám! Chodit po horách! Moje trýznivé úvahy přerušilo naštvané: „Nekvasil, prosím.“
„Ali!“ vykřikla jsem nadšeně. „To jsem já, miláčku! Kde jsi? Já jsem totiž tady, v tom tvym šumavskym hotelu. Ale ty…“
Z telefonu se dost dlouho neozvalo nic a pak tichý hlas: „No… a já jsem jel za jednou ženskou, víš? Do Třeboně! Ale představ si, že už tu není.“
Oba jsme se spolu po dlouhé době upřímně zasmáli.
„Zdá se, že si ten pokoj pana Nekvasila přece jen vezmete, viďte?“ skočil do toho majitel penzionu. „Je tam dvojlůžko…“
Do ucha se mi ale ozývalo skoro to samé: „Já už jsem si vzal ten tvůj pokoj. Přijeď! Co nejdřív.“
„Co blázníš? Teď jsem se sem doštrachala a zas se potáhnu ty čtyři kilometry? Ty přijeď sem, já jsem taky dostala tvůj pokoj!“
No, málem jsme se zase pohádali, ale nakonec Aleš ustoupil a slíbil, že dorazí co nejdřív. Vždyť je to fuk, Třeboň nebo Šumava… Hlavně že jsme během společných dní definitivně zažehnali krizi. A vůbec mi nevadilo, že jsem si zničila nové tričko, protože ty tmavomodré skvrny na zádech nejdou vyprat. Ale co je hloupé tričko proti báječnému milování v borůvčí, při kterém jsme si oba připadali znovu mladí a bláznivě zamilovaní?

@svetzeny