Přejít k hlavnímu obsahu

Příběh čtenáře: Hyperaktivní dítě je větší zátěží, než si myslíte

Příběh čtenáře: Hyperaktivní dítě je větší zátěží, než si myslíte

Když se o někom řekne, že je ho všude plno, zpravidla se tím myslí, že dotyčný je hlučný, pořád něco vypráví, gestikuluje a bývá středem pozornosti. Většinou se to říká s pousmáním a mírně zvednutým obočím. Jiná věc je, když ten někdo je vaše sedmileté dítě, hyperaktivní neposeda. Jako náš Adam.

Vzpomínám si na pět vteřin svého života, během nichž by se ve mně nikdo krve nedořezal. Adamovi byly dva roky, hrál si v obýváku a já ho bedlivě hlídal z pohovky s kávou a novinami před očima. Byl to mžik. Vzhlédnu od novin a vidím Adama, jak neobratnými krůčky cupitá po místnosti a v ručičce drží ostrý kuchyňský nůž. Musel jsem ho zapomenout na kuchyňské lince a on se k němu nějak dostal. Pohled na cupitání, které každou chvíli mohlo skončit zakopnutím, a ten nůž v jeho ručičce… Brrr. Otřesná představa. Vyskočil jsem a rychle mu tu „hračku“ vzal. Naštěstí to dobře dopadlo, ale vyděsil jsem se pořádně. A proč tuhle příhodu zmiňuju? Protože dokonale ilustruje to, co jsem pochopil daleko později. Že každý rodič dělá chyby. Kdo říká, že ne, je z jiné planety. Musí si je ale uvědomovat a přijmout fakt, že chování dítěte je často jen reakcí na ty jeho rodičovské chyby. Já to naštěstí už vím. Vyškolil mě jeden krátký pobyt s mým synem na chalupě. I když slovo krátký je tu dost relativní. Manželka, která učí na čtvrt úvazku na vysoké škole, odjela na pětidenní konferenci do Belgie. Řeknete si, pět dnů. Co to je? Ale v kuse? S dítětem, které neposedí, a vy na to vůbec nejste připraveni, protože jste v poslední době většinu času trávili na poradách a vymýšlením tabulek a nikdo vám při tom nekradl tužku, aby mohl spolknout náplň? Kolegové nedokázali během půl hodiny proměnit kancelář v místo výbuchu. To dokázal jen můj syn a já na to prostě neměl trénink. Pět dnů může být zatraceně dlouhá doba!

ON JE JINÝ

Každé malé dítě je nenechavé. A každé dítě, když objevuje svět, se postupně také zklidňuje a už si nestrká všechno do pusy a už nemusí na všechno sahat, už neleze všude, kam může. Jenže u našeho Adama tomu bylo naopak. Takhle nefungoval. On neposeděl a nevypadalo to, že by se chtěl zklidnit. Ve školce to ještě šlo. Ale po nástupu do první třídy jsme už věděli, že Adam je hyperaktivní. Jeho vykřikování a totální nesoustředění nebo třeba pobíhání po třídě během vyučování prostě nebylo v normě.

Bylo třeba obrnit se trpělivostí a věnovat Adamovi dost pozornosti. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Platilo to hlavně o mně. Jako chlap jsem dost netrpělivý a mám ještě „starou výchovu“. Přišlo mi, že se Karla, má žena, s Adamem, jak se říká, „moc maže“. Prostě se mi zdálo, že je trpělivá až příliš. Že někdy by prostě stačilo jen trochu zvýšit hlas a přidat na důrazu a Adam by poslechl.

Vůbec jsem ale nechápal, oč tu jde. Byl jsem víc v práci než doma a všechna tíha ležela na Karle. To ona s naším hyperaktivním synkem dělala úkoly, vodila ho na kroužky a dbala na to, aby měl každodenní řád a pozornost, jakou takové děti potřebují. Já s ním trávil jen víkendy, a přesto jsem si dovolil ji kritizovat.

OÁZA KLIDU

Pak ale nastal můj zmiňovaný pětidenní očistec. Odjel jsem s Adamem na chalupu v naději, že to tam bude klidnější než ve městě a líp to spolu bez mámy zvládneme. Kvůli tomu klidu jsme ostatně chalupu na polosamotě u malebného lužního lesa koupili. A taky psa. Někdo nám doporučil šlechtěného středního knírače pepř a sůl. Tak jsme do toho šli. Říkali jsme si, že Adam se s ním vyblbne, a tím, že se o něj bude starat, trochu srovná i sám sebe.

A tak jsme s Ronym a Adamem vyrazili. Začalo to slibně. Adam si hrál s Ronym na zahradě. Vypadali, že si spolu vystačí. Ostatně Adam se o Ronyho uměl starat líp než já. Nechal psíka aportovat, závodili spolu a blbli. Já zatím mohl umýt nádobí po obědě a konečně vymést z kamen popel, na který jsme při posledním pobytu zapomněli. Zrovna když jsem popel nametl do plechové nádoby a chtěl ho vynést ven, uhnaný Rony se přišel napít z misky. Adam mě z nudy začal tahat za košili a chtěl si se mnou hrát na schovku. Vrazil do Ronyho a ten se po něm ohnal. Adam si jen tak pro radost skočil a vrazil do mě. Kruh se uzavřel. Nádoba s popelem se mi vysmekla a půlku podlahy v obývací místnosti naší chalupy pokryl prach jak v Popelčině světnici. Adama jsem sjel na dvě doby, myslel jsem, že se zvencnu. Zdálo se, že to pomohlo. Adam věděl, že tohle přehnal. Pomáhal mi popel zamést a pak vytřít. Připadal jsem si jako vítěz. Žádné to Karlino ťuťu ňuňu. Stačí trochu zařvat a kluk se srovná. V praxi ovšem ta jeho pomoc znamenala, že popel spíš rozmetal a mokrým hadrem na podlaze divoce rozmazal. Zase jsem to nevydržel. Adamovi jsem vynadal a podlahu jsem raději vytřel sám. Zklamaný Adam se stáhl a smutně odešel. Hledat jsem ho začal, až když jsem chtěl vynést znovu nametenou nádobu s popelem. Nebyla tam ona ani Adam.

Zahlédl jsem ho z okna. Vydal se s nádobou ke kompostu u křoví. Brankou v plotě, na kterou má zakázáno sahat! Sakra kluk!

„Adame! Ty se prostě nenaučíš poslouchat, co? Jak to, že sis otevřel branku?“

Koukal smutně a provinile, myslel to dobře. Já mu ale naštvaně vzal prázdnou nádobu a vztekle mířil k domovu… a v tom vzteku jsem nechal branku dokořán. Pak už jsem viděl jen žíznivou čáru, jak Rony zavětřil na mezi zajíce a pelášil za nimi.

„Rony, k noze!“ řval jsem ze všech sil, ale Rony na mě dlabal. Volání divočiny bylo silnější než mé pokyny, v našem výstavním knírači se ozvala touha po krvi.

Zkusil jsem to ještě přes Adama: „Zavři, Ádo, zavři! Kruci, Ádo, ty mě neslyšíš?!“

„Ale vždyť jsi mi zakázal na branku sahat…“

Na poslední chvíli jsem spolkl hodně sprostý výraz. Ano, měl pravdu. I když dneska bych si ten zákaz měl spíš dát já. Já zapomněl zavřít.

DRŽET NERVY NA UZDĚ

Cloumal mnou vztek. Náš medailový pes se proháněl honitbou a hrozilo, že ho trefí myslivec nebo se někde chytne do oka nebo kdovíco. Nechtěl jsem to ani domýšlet.

„Adame, zůstaň tady a… postav hrad z písku.“ Plácnul jsem první, co mě napadlo.

„Ale co Rony?“

„Já ho chytím, hned jsem zpátky, ty hlavně nikam nechoď a stav nejvyšší hrad, co umíš. Velikej, opravdu velikej ho udělej, a nepřestávej, dokud se nevrátím,“ zavelel jsem a věřil jsem tomu, že Ronyho přece musím za chvíli dohnat v remízku za polem.

Ukázalo se, jak našemu psu nerozumím. A nerozumím ani zajícům a jejich spádům. Zatímco jsem úplně naslepo běžel k remízku a volal jsem „Rony, Rony!“, neviděl jsem, že za mezí zajíc udělal oblouk, obkroužil chalupu a šup do podmáčeného lesa v poříčí. Rony za ním. Až když jsem byl skoro u remízku, z dálky, z druhé strany, se ke mně donesl Ronyho štěkot a Adamovo volání: „Táto, už ho skoro mám!“

Já vůl, že jsem ho tam nechával! Do toho mi zavibroval mobil v kapse. Bleskově mrknu na displej – Karla. No tak zrovna teď ne, zlato. Ona má snad nějaký šestý smysl.

Tryskem jsem letěl za Adamovým hlasem. Zpoza křoví, za kterým začínala niva říčky, jsem ho znovu uslyšel: „Táto!“

„Už letím, kde jsi, nestalo se ti nic? Ozvi se, hned jsem u tebe,“ slyším se, jak křičím. Proboha, hlavně ať je v pořádku, ať nemá nic zlomeného! Vletěl jsem do podmáčeného remízku za chalupou. A spadl mi kámen ze srdce. Adam stojí, drží škubajícího se Ronyho za obojek a volá: „Koukni, mám ho!“

ZASLOUŽENÝ TREST

A tak zatímco můj „nezbedný“ syn se vyznamenal, já udělal další osudnou chybu. „Drž ho! Já ho přerazím!“ vykřikl jsem vztekle, když jsem viděl našeho psa obaleného do šlahounů trní a kopřiv.

„Tati, nech ho.“

„Já mu dám, tohle nesmí dělat!“

Neměl jsem to ovšem dělat já. Pes vycítil můj hněv, Adamovi se vytrhl a hnal se k nevelké loučce. Já za ním.

Adam stihl zakřičet: „Táto, stůj!“

Ale bylo pozdě. Už jsem jen viděl, jak se pod psem louka najednou propadla a vteřinu nato i pode mnou. Ani pes, ani já jsme nepostřehli, že to není louka, ale tůň porostlá neprostupným kobercem žabince. Rony zalítl do močálu a s očima navrch hlavy se hrabal čubičkou ven. Plival jsem žabinec, Rony se plácal kousek přede mnou a lapal tlamou. Proč jsem na něj, sakra, řval a takhle ho vylekal? Byl jsem celý obalený bahnem a žabincem. Pes kňučel a marně hrabal packami v bahnité vodě. Adam se k nám rozeběhl. Našel silný klacek, pes se do něj zakousl a syn ho vytáhl. Jako zkušený zachránce. Chtěl jsem rychle vyskočit, ale uklouzla mi noha a plácl jsem sebou zpátky. Žabinec mi ohodil tvář. Adam se vedle mě válel smíchy. Plácal rozdováděně do žabince, pak z něj udělal kouli a hodil ji po mně.

„Tati, koulovačka!“ Schytal jsem to, a tak jsem to synovi oplatil. Koulovali jsme se a Rony do toho vesele štěkal. Už jsem nebyl zelený strachy, ale od smrdutého žabince. Vylezli jsme z bahna. Dva v žabinci a pes. Výsadkáři obalení šlahouny, křovisky, zalití zálivkou. Páchli jsme jak pulci.

Znovu mi vibroval mobil, teď mnohem déle. „Musíme zpátky,“ řekl jsem.

VŠECHNO JE V POŘÁDKU

Karle jsem zavolal až z chalupy, čistou rukou.

„Co se děje, proč jsi to nebral?“ děsila se.

„Nic, neměl jsem u sebe mobil,“ zalhal jsem. 

Byla to nová lekce. Lekce pro mě. Nevinný popel na podlaze. A pak málem ztracený syn a zraněný pes. Přece vím, že takové situace se můžou stát, ale tím, že budu vzteklý, nic nezměním a Adamovi jedině ublížím. Navíc on se zachoval na jedničku. Všechny chyby byly na mé straně.

Došlo mi to úplně nejdůležitější. Že má žena je anděl a má ve všem, co se výchovy týče, pravdu. A že já musím s Adamem trávit víc času. Líp ho pak pochopím a nebude už pro mě „ten nezvladatelný“, který potřebuje pevnou ruku. Potřebuje totiž hlavně pochopení, trpělivost a kopec pozornosti. A tátu, který mu všechno tohle dá.

Když se Karla vrátila a přijela za námi na chalupu, strašně se divila, co tam páchne.

„Jako by to tu smrdělo žabincem…“

Ani po dvojím vyprání nešel puch z našich trik a kalhot pryč. Já to ale Karle nevysvětloval. Mrkl jsem na Adama a on pochopil – odteď jsme spiklenci. Karla se tvářila nedůvěřivě, ale nenamítala nic. Ona už si užila své. Teď jsem na řadě já…