Může někoho utrpení změnit natolik, aby pak sám ubližoval? Pokud ano, herečka Světla Amortová, která si zahrála například v seriálu Třicet případů majora Zemana, by toho byla příkladem.
Předurčena k herectví
7. ledna roku 1911 se v Dobromilicích u Prostějova narodila Světluše Amortová. Její otec byl sochař, pocházela tedy z uměleckého prostředí. Zřejmě díky tomu se jí dostalo náležité podpory, což dokazuje i fakt, že soukromě studovala herectví a brzy působila jako elévka v Národním divadle v Praze. Kromě dalších divadel pak hrála také ve Slovenském národním divadle v Bratislavě.
Kvůli odboji do koncentračního tábora
Světla Amortová se jakožto komunistka zapojovala do protinacistického odboje, v němž prý řadě lidí pomohla. Bohužel kvůli tomu byla více než rok vězněna v koncentračním táboře Osvětim-Březinka, kde na ní prováděli kruté pokusy, jejichž následkem nemohla mít děti.
Lidská psychika na silná traumata reaguje různě, u této herečky nejspíš mohla za silné zahořknutí.
Po válce se vdala za herce Karla Beníška a adoptovali spolu chlapce. Oba manželé byli politicky velmi aktivní a pohybovali se v nejvyšších sférách komunistické vlády. Svých konexí přitom uměla využít, navíc lidem ráda komplikovala život.
Řada hereckých kolegů na ni proto nevzpomínala právě v dobrém. Jaromír Hanzlík například vyprávěl, jak se s herci po cestě na zájezd mačkal v přeplněném kupé, zatímco Amortová měla jedno celé jen pro sebe. V případě Daniely Kolářové si zase rýpla do židovského původu jejího manžela a Ladislav Županič kvůli ní v rozhlase dostal nižší platovou třídu, protože se zastal studentů AMU, které přivedla na natáčení a hystericky na ně křičela.
A byla to právě Světla Amortová, kdo se měl stál hlavním iniciátorem vzniku dopisu proti Jiřině Štěpničkové. Ta za pokus o nelegální přechod hranic dostala 15letý trest, ale Amortová ho považovala za příliš mírný a požadovala její smrt.
