Fejeton Jana Saudka: Fenomén ženství

Hmmm... Tuhle mi jedna dáma napsala krátkou textovou zprávu... Bylo tam tohle: „... Vy jste přece, Mistře, takový znalec žen..." A tak dále – no, to se madam spletla: nikdo, kdo se kdy z matky zrodil a byl muž, nemůže být „znalec žen"! Ten fenomén ženství se nedá pochopit: můžeme je obdivovat, nenávidět, zbožňovat a proklínat, ale nikdy ne „pochopit".

Ale k věci: Kolikrát se mě už ptali: „Kolik jste měl v životě žen?" Ani jednu. Co je to „mít"? Vlastnit? Být majitelem? Ta otázka je nesmyslná – to je, jako kdybyste chtěli mít řeku nebo vítr – nemůžete „mít" ženskou. 

(Přítel z Brna znal chlapa, který zavraždil a pak postupně snědl svou milenku – tak ten ji snad opravdu měl, ale je to hnusné – zabít ženskou je stejné jako vražda dítěte. Ženě, tj. matce, všichni vděčíme za svůj život.)

Jsem fotograf. Můj život byl dlouhý a sladký. Několik dam se uvolilo stát před mým objektivem. Některé z nich se zbavily oděvu – to je ta nejsilnější výzva. Nahou dívku jsem fotografoval poprvé ve svých třiadvaceti letech. Myslel jsem, že se zblázním. Převrátil jsem stativ, zrychleně dýchal, ztrácel vědomí... Pak jsem zobrazoval jinou – a dál a dál – a dodnes jsem při pohledu na nahou ženu bez sebe, dodnes se z té krásy můžu pominout, zešílet a přijít o rozum: nic lepšího jsem ještě neviděl.

Ještě něco (to jsem někde vyčetl): „Když muž vidí nahou ženu, je potěšen a vzrušen. Když žena vidí nahého muže, obvykle se dá do smíchu." To je proto, že žena životu rozumí, chlap nechápe nic. Jsem jeden z nich.

A to neuchopitelné, nevýslovné, co je ženská, jsem se většinu života snažil zachytit prizmatem obdivu – ten odlesk hvězdy, tu řeku a vítr... A jednou provždy zaznamenat ten zázrak, kterým je pro mě žena – a plácám se v tom dodnes, a tak jako i teď, na konci, šílím obdivem. Šel jsem v kruhu, jsem zase na začátku. Zpívám pořád jednu písničku. Nemohu jinak.

Tak a teď jsem se dost vykecal, tak konečně k věci. Mnohé z toho, co jsem prožil se ženami, můžete totiž vidět ve snímku Fotograf. Film je dokončen.

Málokdo natáčí film, aniž by si přál udělat jej tak, aby byl nejlepší ze všech, co kdy vznikly (a že jich bylo!), a tak i tentokrát režisérka Irena Pavlásková, její štáb a herečky a herci se činili – a přání všech bylo stvořit něco pozoruhodného (obdivuhodného, znamenitého, neobyčejného...).

Příběh je prostý: jakýsi fotograf, už nemladý, v jednom nepříliš dlouhém údobí svého života potká pár dívek a žen (jak se to rozeznává?) a ony se pokusí ovlivnit jeho život. Jako na potvoru každá z nich je úplně jiná než ty ostatní – ostatně jako by na světě mohly být dvě stejné bytosti – tohle je jasné. On, jako každý muž, spí se všemi (jednotlivě, prosím!), a tak není divu, že vznikají nějaké ty napjaté vztahy, projevují se vášně, bují nenávist i podivná láska. Zkrátka nastává drama, a to vše na jevišti jednoho města. A tohle všechno je zaznamenáno s velkou přesvědčivostí na filmovém záznamu. Brrr... Ale žádné strachy: skoro nikdo tam neumírá, krev proudem neteče, nezní střelba z automatických zbraní – chybí i honička v autech – zato milostné scény jsou... ech, jak to jen říci: dosti smělé. 

Pro mne samotného být při zrodu fi lmu byla skvělá zkušenost – nebylo to poprvé, co jsem se motal kolem natáčení snímku, který se mnou nějak souvisel – ale tentokrát jsem poprvé viděl při práci opravdové profesionály, obdivoval jeřáby a helikoptéru – a s úctou sledoval snahu každého jednotlivce odevzdat to své nejlepší. Film je na světě: dítě všech, co ho vytvářeli. Ať teď prožije svůj život plně a barevně, ať prospívá – a snad jednou cestuje i po světě. Šťastnou cestu!

Fotograf1

@svetzeny