Spory patří k životu. Někomu vadí víc, jinému míň, někteří si v nich snad přímo libují. Ať už patříte do kterékoli kategorie, jisté je, že hádkám se vyhnout nelze.
Co je dovoleno:
1. Hádka je vždy zatížena emocemi – jinak by to nebyla hádka. Nebojte se proto dát svým citovým hnutím průchod, ale nepouštějte je ze řetězu úplně. Jinak se stane z hádky divoká scéna, jež ničemu neprospěje.
2. Můžete tedy TROCHU zvýšit hlas (protože se zlobíte), můžete si TROCHU pobrečet (protože je vám to líto), můžete se TROCHU urazit (protože se vás to dotklo). Nesmíte však překročit hranici danou slůvkem TROCHU. To samozřejmě není přesně daná jednotka míry – její rozměr se liší podle temperamentu účastníků sporu. V pokojném svazku dvou flegmatiků je jiný než v tzv. italském manželství.
3. Taktizování i za pomoci nevinných lstí je povoleno, ale jen v určitých mezích. Podsunout svému protihráči myšlenku, že na to či ono přišel on, nikoli vy, je jistě přípustné, stejně jako nabídka jistých „úplatků“ za jisté „ústupky“.
Co je nepřípustné:
1. Přísně zakázáno je útočit na protivníka ranami pod pás (tedy zasahovat ho na nechráněných a citlivých místech jeho psychiky). Stejně nepřípustné jsou výsměch, ponižování, urážení, vydírání a zastrašování. Mezi nefér prostředky patří také připomínky starých sporů.
2. Agresivita ve všech svých projevech nepatří mezi arzenál povolených zbraní civilizovaného a slušného člověka. Fyzický útok nepatří ani do hádky, ani do normálních vztahů vůbec. A samozřejmě není žádným „argumentem“, stejně jako ostatní formy agrese: nepřiměřené řvaní, nadávky, mlácení pěstí do stolu apod.
3. Uměle hádku protahovat nemůže vést k dobrému cíli. Zato to obě strany (i tu, která se o prodlužování sporu přímo zasloužila) nepřiměřeně psychicky zatěžuje. Už pár hodin hádání představuje obrovský stres, a navíc je známkou neschopnosti problém řešit.
Foto: Depositphotos (1)
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
