Příběh čtenářky: Moje neuvěřitelná švagrová

„Marťásku, nechtěla bys k nám přijít na oběd?“ překvapil mě David nesměle položenou otázkou. „To má být něco jako oficiální návštěva?“ zasmála jsem se a dodala: „Ale jo, jistě, někdy časem…“ – To je prima,“ vyhrknul. „Tak někdy časem… třeba někdy v neděli… třeba tuhle neděli,“ vysypal ze sebe odhodlaně. „Co? Není to trošku brzy, vždyť spolu chodíme dva měsíce,“ namítla jsem. „Já vím. Jenže ségra by ráda věděla, s kým chodím. Ona Klára se o mě bojí, jako abych nenaletěl,“ zasmál se rozpačitě. „Přece víš, že…“ nedopověděl. Ano, věděla jsem. David ztratil rodiče při autonehodě, když mu bylo třináct. Jeho sestře Kláře tehdy táhlo na dvacet. Já v tom věku byla rozmazlená zpovykaná holka neschopná se zodpovědně postarat ani o křečka. A ona se dokázala postarat o mladšího brášku. Sama se vzdala svých studií a šla do práce, aby mohl studovat on…  Vlastně jsem ji hrozně obdivovala, i když jsem ji zatím nikdy neviděla. „Tak jo, tak v neděli,“ usmála jsem se. „Moc ráda Kláru poznám!“

RODINNÁ NÁVŠTĚVA

„To je náhodou dobře, že je sirotek,“ prohlásila cynicky moje matka. „Aspoň nebudeš mít žádnou tchyni,“ dodala šeptem, aby ji táta neslyšel. „Ale mami, ještě se přece nebereme,“ bránila jsem se, ale moje tréma před blížícím se nedělním obědem rostla.

„Jste prima holka, Martinko, to já poznám na první pohled,“ mrkla na mě Klára, když nás David představil. „Tak honem ke stolu,“ hnala nás do jídelny. Ale když nalila kouřící polívku do talířů a já už už chtěla vyhrknout „dobrou chuť“ a pustit se do jídla, velitelsky mě zarazila. „Počkáme, až to trochu vychladne, Davídek nemá rád vřelé jídlo.“ Asi jsem se zatvářila divně, protože David se pokusil situaci zlehčit poznámkou: „Ale Kláro, někdo to rád horké!“ Zasmál se však jen on. Z vychladlé mastné polívky se mi trochu zvedal žaludek, takže jsem se soustředila jen na to, abych potlačila nevolnost, a mlčela. A Klára mě sice s přátelským úsměvem, ale dosti rezolutně, dál bez ustání seznamovala s tím, co Davídek má a nemá rád, co nesnese, co naopak nezbytně vyžaduje… „Ale my se ještě nebereme!“ měla jsem chuť zařvat. Místo toho jsem přikývla hlavou, jako že ano, že bych mu jídlo na přepáleném tuku nikdy nenabídla…

„A kdy se vezmete?“ změnila Klára nečekaně téma. Div mi nezaskočil kus knedlíku. Klára však ani nečekala, že něco odpovím. Nevzrušeně pokračovala: „Já to vidím takhle. Už jsem vám našla hezký byteček, jedna kolegyně ho chce dlouhodobě levně pronajmout a vám pro začátek bude stačit. Určitě musíte bydlet sami, tady se mnou by to asi nedělalo dobrotu,“ přiznala upřímně. V tom jediném jsem s ní byla ochotna vřele souhlasit. Jenže ona hned plánovala dál: „Příští víkend zajdeme společně ke hrobu našich rodičů, aby vás taky poznali. No, pak by Davídka snad měli pozvat vaši rodiče, že? A někdy na jaře, to už spolu budete dost dlouho, uspořádáme zásnuby! A v létě může být svatba,“ dokončila svůj „projekt“. Přímo jsem cítila, jak se mi z tváře vytrácí barva a zároveň mě oblévá pot. „Není ti něco, Marťásku?“ lekl se David. „Možná jsem vás trochu zaskočila,“ zasmála se Klára. „Ale to se nedá nic dělat. Já jsem totiž Davídkovi kdysi slíbila, že se nevdám dřív, než on se ožení. A to taky dodržím. A protože už mi bude šestatřicet, tak se to nedá moc dlouho odkládat…“

SICE NEBUDU MÍT TCHYNI, ALE…

„Tak jak to dopadlo, Marti?“ ptala se mě máma zvědavě, sotva jsem přišla domů. „Řeknu ti to asi takhle,“ vyrazila jsem ze sebe. „Já sice nebudu mít tchyni, ale zato budu mít švagrovou, kterou bych nepřála nikomu! Jo, a abys věděla, tak už si můžeš pomalu nechat šít šaty, protože svatba bude co nevidět, Klára už nám to všechno pěkně naplánovala.“ Máma vykulila oči a radši už se na nic neptala.

„Hele, Davide, já samozřejmě ráda zajdu ke hrobu tvých rodičů. A nejsem ani proti tomu, abychom spolu zkusili bydlet, ale jinak…“ Skočil mi do řeči: „Já vím, jasně, Kláru nemůžeš brát úplně vážně. Ona si dá říct, to se poddá, neboj se.“ Moc jsem tomu nevěřila a on asi taky ne, protože po chvilce dodal: „No, je fakt, že slíbila – spíš sama sobě než mně – že se nevdá dřív, než já se ožením, takže…“ – „A co ten její přítel? Ten je ochotný na to takhle přistoupit? Nutit nás, abychom se vzali, a čekat na to a…“ David se zasmál. „Klára žádného přítele nemá!“ – „Tak koho si chce tedy tak honem brát?“ zeptala jsem se udiveně. David pokrčil rameny: „Asi si teprve chce někoho najít!“ V tu chvíli jsem měla dojem, že by bylo nejlepší se s Davidem okamžitě rozejít, třebaže jsem do něj zamilovaná až po uši. Protože přivdat se do takhle praštěné rodiny by byla jistá vstupenka do blázince. Jenže zamilovanost je zamilovanost, takže jsem ho místo toho políbila a tvářila se, že je všechno úplně v pořádku.

POSTUP PODLE PLÁNU

Přesně tak, jak to naplánovala Klára, to sice neprobíhalo, ale skoro. Zkrátka ani ne za rok jsme se s Davidem vzali. Měla jsem strach, že nikdy neskončí Klářiny věčné intervence typu: „Nemám Davídkovi radši jezdit žehlit košile sama?“ Nebo: „A děláš mu, Martinko, každý den bylinkový čaj?“ Ale byla jsem pevně rozhodnutá přesně okamžikem svatby svou švagrovou pěkně vrátit do únosných mezí a z pozice vdané paní ji zakázat, aby se mezi nás míchala. Jenže ono to nebylo vůbec třeba. Klára totiž fakt uměla překvapit. Věřte nebo nevěřte, ale jako by pro ni byl náš sňatek opravdu nějakým spouštěcím signálem, obratem navázala známost s jakýmsi ekonomem ve firmě, kde pracovala.

Když mi to David oznámil, jen jsem údivem hekla. „Tak ona vážně čekala, až se oženíš? Ona měla vyhlédnutého chlapa, kterého chce, a v klidu čekala, až to spustí?“ David s úsměvem pokrčil rameny. „Ona ráda plánuje. A vychází jí to, je trpělivá a umí si jít za svým. Víš, říkám si, že možná, kdyby nebyla taková, tak tenkrát, když naši umřeli, tu situaci nezvládla…“ Musela jsem mu dát za pravdu. Koneckonců, každý jsme nějaký a Klára je bezvadná ženská a super švagrová. Nevím, jestli si naplánovala taky to, že otěhotní přesně měsíc po mně, protože to ještě vůbec nemohla vědět, že já jsem „v tom“, ale vyšlo to tak. Takže její syn a naše dcera jsou stejně staří, což je moc prima… „Já ti říkala, že když nebudeš mít tchyni, tak se ti manželství vydaří,“ říkává mi máma, kdykoli ji ujišťuju, jak jsem šťastná. A já si myslím svoje…

Příběh zaslala Martina M.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny