Příběh čtenářky: Ježíšek nám nadělil dědečka

Přišlo mi proto skoro jako znamení shůry, když jsem před patnácti lety na Štědrý den hodila bačkoru ke dveřím a jako jediné z holek mi špička ukazovala ven z domu. „Zřejmě je Martin vážně ten pravý,“ pomyslela jsem si o své půlroční známosti. Za tři čtvrtě roku jsme slavili veselku. Přiznávám, museli jsme. Ale co na tom? Měli jsme se rádi, tak nevadilo, že jsme k oltáři šli vlastně tři. Adámek se narodil těsně po Novém roce. Jediná kaňka na mém štěstí byl fakt, že jsme se s Martinem museli odstěhovat na druhý konec republiky. Dostal nabídku na práci, která se neodmítá. A tak jsem v neznámém městě začala poznávat nové lidi a snažila se vybudovat svůj nový domov, v němž by bylo milo a útulno jako kdysi u nás.

PODIVNÝ PÁR

Naštěstí jsme si mohli dovolit vzít hypotéku a pořídit si malý domek v klidné čtvrti na okraji města, kde se všichni znali a udržovali čilé sousedské vztahy. Jako holce z malého města mi to náramně vyhovovalo. Díky procházkám s kočárkem jsem se brzy seznámila s ostatními maminkami i starousedlíky. Jen jeden manželský pár si mě držel od těla. Zůstávalo pro mě záhadou, proč jsou tak uzavření, až tajemní.

Zachovi bydleli hned vedle nás v malém prvorepublikovém domku. Svým vzhledem vypadali, že kalendář přestali používat tak před třiceti lety. On vždy v obleku s kravatou, kloboukem a staromódní koženou aktovčičkou, ona s vysoko vyčesaným drdolem a v pouzdrových šatech, které nosila moje maminka, ještě než jsem přišla na svět. Upravení, elegantní, ale jako by sem vpadli z jiné doby. Na všechny byli slušní, s nikým se však nevybavovali. Pozdravili, pan Zach lehce nadzdvihl klobouk, ale tím konverzace zhasla. Moje pokusy rozproudit delší rozhovor utnuli v zárodku zdvořilým: „Mějte se hezky.“ A zase zmizeli ve svém osamělém světě. Jako by nechtěli být rušeni.

BOLEST V SRDCI

„To se jim nemůžeš divit,“ vysvětlovala mi kamarádka, když jsme s dětmi jednou zjara vyrazily na pískoviště. „Oni jsou moc milí a hodní. K panu Zachovi jsem dokonce chodila do hudebky na klavír a byl fajn, takový roztržitý pan profesor. Ale život jim dal pěkně za uši. Před třiceti lety jim auto zabilo jediného syna. Bylo mu teprve deset a nějaký blbec ho smetl na přechodu. Představ si, že se taky jmenoval Adam. Paní Zachová se tehdy sesypala, snad rok strávila na psychiatrii. Dokonce se říkalo, že prý spolykala prášky. Starý pán přestal mluvit, odešel ze školy a uzavřeli se do svého smutku. Všichni to tady vědí a tiše respektují. Myslím, že prostě chtějí v tichosti dožít a jít za svým synem,“ vylíčila mi celou jejich tragédii.

Přiznávám, spadla mi brada. Teprve teď jsem pochopila, jak strašně moc musejí oba trpět od chvíle, kdy jsme se do ulice přistěhovali. Náš Adámek jim připomínal ztraceného syna a rozrýval jejich staré, ale chatrně zahojené rány. Proto na našeho malého paní Zachová hleděla s takovým smutkem, kdykoli jsme se potkali na ulici. Proto starý pán zrychlil krok, když hrozilo, že bychom se mohli sejít na přechodu. Jak ráda bych jim řekla, že jejich bolest chápu, že s nimi cítím. Taky jsem přece máma… Bylo mi jich líto. Tak strašně osamělí, dlouhá léta bojují s hlubokou bolestí, kterou se snažili utopit ve své vyprahlé duši a která teď proti jejich vůli znovu vyplavala na povrch. Už jsem se nedivila, že se nás straní, byť ve vší slušnosti. Když jsem jim po tomhle zjištění před Vánocemi přála „příjemné svátky“, musela jsem použít hodně hereckého talentu, aby na mně nepoznali nervozitu. Už jsem totiž věděla, že oni svátky neslaví. Zatímco ostatní zdobí stromky a smaží kapry, oni se zavřou ve svém domku, kde se zastavil čas, a snaží se nemyslet na nespravedlnost světa. Pouze na silvestra ruku v ruce odkráčejí na hřbitov, aby na hrobě svého milovaného syna zapálili svíčku. Symbol dalšího roku bez něj. Další rok samoty a zoufalství. Pro ně to však nebylo světýlko naděje, ale zmaru jednoho, vlastně tří lidských životů.

SOUKROMÉ KONCERTY

Čas od času pan Zach sedl ke svému pianinu, a to se pak po ulici rozléhaly skvostné tóny opusů a symfonií, jejichž autory jsem ani neznala. Obzvláště v létě jsme si často užívali soukromé koncerty, které se linuly z oken Zachových. „Á, starý pán má melancholickou,“ zasnila se sousedka, s níž jsme tlachaly na ulici o životě, a obě jsme nábožně poslouchaly sametové tóny. „Už dlouho nehrál. Tuhle jsem potkala jeho paní a říkala, že je nějaký zmatený. No, to víte, už není nejmladší. Táhne mu na pětasedmdesátku,“ referovala mi, zatímco jsem se opájela melodií a kolem mě skákal do rytmu pětiletý Áďa.

„Hele ho, jak tancuje,“ rozesmála se, když viděla našeho šmudlu, jak se vlní do melodie. „Z tebe bude tanečník, viď?“ – „Ne, muzikant, teto,“ prohlásil sebevědomě a já se musela smát. Ovšem Adam si vzal do hlavy, že bude hrát jako ten „smutnej děda“, jak říkal panu Zachovi. Jenže na hudební školu byl ještě malý, a protože další půlrok vytrvale škemral, že chce hrát na „kravír“, dostala jsem trošku bláznivý nápad.

Když jsem zvonila u branky Zachových, byla ve mně malá dušička. V hlavě mi běžela slova, kterými mou myšlenku okomentoval manžel: „Mně se to nezdá, ten chlap je rád, že má klid. Vyrazí s tebou dveře.“

Nevyrazil. Překvapivě mě pozval dál. „Přece tady nebudete stát v tom mrazu,“ pokynul mi směrem do domu. Usadili jsme se na prvorepublikovou sedačku, hned vedle naleštěného pianina. Paní Zachová mi nalila čaj a posadili se naproti mně do rozložitého ušáku. Na krbové římse jsem zahlédla několik fotografií malého černovlasého klučíka s něžnýma očima, stejnýma, jako měla paní Zachová. Polkla jsem, abych si dodala odvahu, a roztřeseným hlasem jsem ze sebe vysypala prosbu, zda by našeho Adámka nezačal učit hrát na klavír.

NOVÝ SMYSL ŽIVOTA

Dlouho mlčel, hleděl do mihotajících se plamenů a do hrobového ticha pronesl: „Nevím, jestli jsem to všechno nezapomněl. Ale vlastně, proč ne. Co myslíš, Věruško?“ obrátil se ke své ženě. Ta jen odevzdaně pokývala hlavou, dávajíc najevo, že jeho rozhodnutím sice není nadšená, ale respektuje ho.

A tak jsem každou středu začala s malým docházet do tajemného domu u dvou smutných stařečků. Nutno podotknout, že celé okolí bylo paf. „Jak jsi to, holka, dokázala?! Zachovi přece s nikým nechtěli mít nic společného. Ten jejich dům byl jako pevnost, neotevřeli snad ani pošťákovi. Ale od té doby, co tam s vaším Áďou chodíte, je starý pán jako vyměněný,“ divila se kamarádka.

I já jsem si všimla, že se Zachovi začali těšit na Adámkovy hodiny. Stará paní mu vždycky něco dobrého upekla a pan učitel se ve svém jediném žáčkovi doslova viděl. Pěl ódy na jeho sluch a talent, neuběhl ani rok, a Adam k nim začal chodit dvakrát týdně a u klavíru trávil víc času než s hračkami.

Zachovi v našem synovi našli nový smysl života. Nikoho jiného však dál přes svůj práh nepustili – jen mě a Adama. Svou bezprostředností a čistotou (a možná i talentem) stáhl smuteční flór z jejich duší. Dokonce jim mohl říkat „babi“ a „dědo“. Hřálo mě vědomí, že jsme dokázali snad trochu zpříjemnit dvěma opuštěným stařečkům konec života.

SAMOTA JE ZLÁ

„S babičkou je zle,“ přilítl jednoho prosincového dne od Zachových tehdy osmiletý Adam. Na nic jsem nečekala, vypnula troubu s pracnami a běžela za synem do sousedního domku. Stará paní ležela v předsíni a nemohla se zvednout.

„Já jsem ten práh měl dát už dávno pryč. Měl jsem vědět, že to takhle dopadne,“ hořekoval nad ní pan Zach. Jeho žena zakopla a udělala si něco s nohou. Vytáhla jsem mobil a zavolala sanitku. Dlouho jsme s Adámkem a panem Zachem hleděli za mizejícím majáčkem. Bála jsem se nejhoršího. Doktor měl podezření na zlomený krček a to v jejím věku nevěstí nic dobrého.

„Asi tam zůstane i přes svátky, říkal prý pan doktor,“ hlásil mi za týden Adam a mě najednou přepadl smutek. Pan Zach byl zase sám. Svátky jsou za čtrnáct dnů a k nám mají přijet moji rodiče. Těšíme se na to už několik týdnů, dokonce jsem všem chtěla oznámit, že za pár měsíců už Adam nebude jedináček. Chtěla jsem si to slavnostní oznámení vychutnat, a teď tohle. Ne, nenechám si vánoční pohodu zkazit. Mám sice pana Zacha ráda, ale jsou to přece jenom cizí lidé. Stejně ani Vánoce neslaví – opakovala jsem si chabé alibi svého sobectví. Kdyby nebylo Adamova klavíru, ani bych je neznala… Samozřejmě mi to nakonec nedalo a na Štědrý den jsem zabalila kousek vánočky, cukroví a v doprovodu manžela a syna zazvonila u starého pána, abychom mu popřáli hezké svátky. Takhle jsme to dělali v poslední době každý rok, a tak jsem nechtěla porušit tradici.

Otevřel mi přízrak – pohublý, rozcuchaný, neoholený stařík ve flanelovém pyžamu a sepraném županu. Za dva týdny, co ležela paní Zachová v nemocnici, neuvěřitelně sešel.

„Nevíte, kde mám brýle?“ vyhrkl místo pozdravu. Podívali jsme se na sebe s nelíčeným úžasem. Tohle není dobré. Naše tušení se záhy potvrdilo, když jsem u telefonu zahlédla vypsaná spojení na pohřební služby. Paní Věrka už slaví mezi anděly. Slzy se mi draly do očí, ale ovládla jsem se kvůli dědouškovi i kvůli Adamovi, který měl svou náhradní babičku rád. Vetřeli jsme se do předsíně, kde vládl neskutečný nepořádek. Kdysi vzorně naklizená, byť staromódně zařízená domácnost byla vzhůru nohama. Bez dohledu paní Věrušky byl starý pán ztracený jak trosečník na moři. Mrkli jsme s mužem na sebe a bylo jasné, co je třeba. Máme ještě chvilku, než dorazí naši, a tak zatímco Adam přehrával s „dědou“ koledy, my jsme se snažili aspoň trochu uvést věci do původního stavu. Skočila jsem ještě domů pro porci kapra a salátu a pak jsme se s panem Zachem rozloučili. Hleděl na nás zoufalýma a zmatenýma očima. Bylo mi do breku, ale Štědrý den jsem si chtěla vychutnat jen se svou rodinou, jak jsme byli zvyklí.

VÁNOČNÍ SBLÍŽENÍ

Den se přehoupl do večera, ovšem nikdo z nás si nadílku tentokrát neužil. Ani moje oznámení o přírůstku do rodiny nevyvolalo takové nadšení, jak jsem doufala. Všichni jsme mysleli na starého pána. O půlnoci, když Adam konečně usnul, jsem si vzala bundu a šla se nadýchat čerstvého vzduchu. Manžel přišel za mnou. Pan Zach ještě svítil a až k nám jsme slyšeli tóny Rybovy mše. Tu tajemnou noc zázraků oslavoval jen se svým klavírem. Třeba ho slyší i jeho dvě nejmilejší duše v nebi. Dokázala jsem si představit, že by chtěl být raději s nimi.

„Na Vánoce by nikdo neměl být sám,“ pošeptala jsem mužovi do ucha. Beze slova zmizel ve dveřích a přinesl lahev punče. „Jdeme? Vaši Adama pohlídají,“ vzal mě za ruku, i když jsme netušili, zda naše mise skončí happy endem. Nikdy bych nevěřila, jak magický účinek může mít věta: „Rád vás vidím.“ Poseděli jsme u dědy Zacha hodinku. Pánové ztrestali půlku lahve a já s blaženým výrazem usrkávala voňavý čaj. Pozvali jsme pana Zacha na druhý den k nám domů na oběd. Byl dojatý.

„Tak vida, kromě miminka budeme mít asi i nového dědu,“ pronesl můj muž, když jsme se spící ulicí vraceli domů. Dostali jsme nakonec ten nejkrásnější dárek. A děda vlastně taky. Už není na svoje trápení sám.     

Příběh zaslala Lenka V.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny