Příběh čtenářky: Hodný muž, nebo bohém? Nemůžu si vybrat!

Podle příběhu Karolíny B. zpracovala Šárka Adámková

Můj život v posledních pár letech plynul celkem poklidně. S bývalým manželem jsme se na všem domluvili a dá se říci, že jsme zůstali přátelé. Na přiměřený stres v práci jsem si dávno zvykla a ani naši dva kluci, kteří zůstali v mé péči, mě nijak mimořádně nezlobili. Den za dnem ubíhal pořád stejně, ale mně to vyhovovalo. Vzrušení jsem si užila dost v předrozvodové době. A tak jsem byla vlastně ráda, že se nic zvláštního nedělo. Dvakrát třikrát týdně jsem si šla zaplavat, občas s kamarádkami do kina, jinak jsem veškerý volný čas trávila s dětmi. „A co chlapi, Karolíno?“ ptávaly se mě kolegyně každou chvíli. Odtušila jsem pokaždé, že nic. K nějakému seznámení vlastně nebyla příležitost ani nálada. Vždyť se kolem mě pohybovaly skoro jen samé ženy. Čím déle jsem byla sama, tím víc se mi zdálo, že muže k životu ani nepotřebuji. Kamarádů a známých jsem měla dost, ale chvíli na setkání jsme si našli málokdy. Buď bydleli daleko, nebo jsme nenacházeli stejný volný čas. Většina našich „rozhovorů“ tak probíhala v chatu na Facebooku. Virtuálně jsme sdíleli své fotky, zážitky, životy… Zásadně jsem si přidávala do přátel jen ty, které jsem znala osobně. Až do toho osudného lednového dne. 

Sexy pohled

Z fotek na facebookovém profilu na mě tehdy koukal neznámý, velmi pohledný muž. David. Vyšší, asi 45 let, tmavé, lehce prošedivělé vlasy, lehce zarostlý, s úsměvem na rtech a plamínky v očích. Pokušení online. A navíc mi internet oznamoval, že máme společného přítele. Aha, takže nikdo neznámý… Asi proto, že se mi líbil, asi proto, že byl kamarádem kamaráda... zkrátka, jeho žádost jsem potvrdila, aniž bych tušila, že tím možná právě zasazuji první semínko svých budoucích bezesných nocí. 

Nový kolega

Uběhlo pár měsíců, sem tam jsme si navzájem „olajkovali“ pár fotek, jinak nic. Pustila jsem to z hlavy. Navíc, v té době se nám nahrnulo tolik práce, že jsem byla nucena zůstávat často v kanceláři přesčas. Na jaře dokonce přijali nového kolegu, protože při současném počtu už se to nedalo zvládat. Byly jsme všechny rády. Alespoň ten náš babinec trochu rozptýlí, doufaly jsme. Po čase jsme zjistily, že Martin, jak se náš nový kolega jmenoval, na nějaké rozptylování moc není.
„Hele, není divnej?“ přitočila se ke mně jednou Denisa, naše recepční.
„Proč myslíš?“
„No, že tady nikoho ještě nesbalil, a ani se o to nepokusil. A šušká se, že je po rozvodu.“
„Tak asi právě proto, já to chápu, že nemá na vztah náladu,“ podívala jsem se směrem k Martinovu stolu.
Netrvalo dlouho a ukázalo se, že jsem měla pravdu. Šéf nám přidělil společného klienta a já, jako pracovně zkušenější, jsem dostala Martina pod svá křídla. Ať jsme chtěli, nebo ne, museli jsme spolu mluvit denně. Postupně jsem zjišťovala, že je to vlastně docela fajn chlap, jen možná trochu nesmělý. To v reklamní agentuře nebyla zrovna velká devíza. Svoji plachost Martin ale vyvažoval brilantním přehledem a skvělými nápady. Brzy se nám v práci začalo dařit, což jsme nejednou řešili i u společných obědů, na které jsme vyráželi stále častěji. Při nich jsme probírali i svá minulá manželství a vztahy vůbec.
„Víš, Kájko, že jsi bezvadná holka?“ usmál se na mě jednou nad svíčkovou se šesti. Polichotilo mi to, ale to je vše. Martin nebyl můj typ. Vysoký hubený blonďák s uměřeným výrazem. Přesný opak Davida. 

Divoká smyslnost

Ano, Davida. Občas jsem si na něj vzpomněla, ani to jinak nešlo, když každou chvíli pověsil na svoji facebookovou zeď nějaké nové fotky. Ze Sázavafestu, ze křtu nového alba, z koncertu… všechno kolem muziky. Na jedné momentce mu to obzvlášť slušelo. To se mi líbí, klikla jsem na ikonku. Za pár minut mi přišla zpráva.
„To jsem rád, Karolíno, že se ti líbím.“ Cítila jsem, jak se mi zrychlil dech.
„Co na to říct…“ odklikla jsem zpět.
„Cokoliv.“
Nejsem už malá holka. Kdo se ptá, dostane odpověď.
„No, líbíš…“
„A chtěla bys se mnou jít na rande, nebo tak něco?“
Uf, to je ale fofr. Měsíce nic a pak sešup jako padákem. Odpověděla jsem něco v tom smys-
lu, že ho ráda poznám. Slovo dalo slovo a za pár dní už jsme seděli proti sobě v kavárně.
„Máš krásné oči,“ řekli jsme oba najednou a mně se v břiše rozlétlo tisíc motýlů. Nikdy bych nevěřila, že navzdory lidem, denní době a své střízlivosti se budu schopná líbat s mužem, kterého vidím poprvé v životě, rovnou v kavárně nad stolem. A ne jednou. Nějak jsme si nemohli pomoct. Jo, jo, emoce mají pré a rozum tiše pláče někde v koutě, řekl by na to můj dávný kamarád Petr, a měl by pravdu.
„Úplně se mi z tebe motá hlava,“ šeptala jsem Davidovi venku do vlasů.
„Pak by bylo bezpečnější, abychom u toho příště leželi,“ usmál se.
O pár dní později jsme se poprvé milovali. Nebyl to ale jen tak obyčejný sex, byl to přímo gejzír vášně, takový, jaký jsem nikdy s nikým nezažila. Dokonce ani se svým manželem. Nemohla jsem pak spát, jíst, nic, jen myslet na něj.
„Ty jsi úplně rozkvetla,“ neslo se kolem mě v práci a já se jen potutelně usmívala. Nemusejí to všichni vědět. Vlastně, ani já nevím... Nevím, co bude dál. Hned v kavárně mi David řekl, že nedokáže mít konvenční vztah. Žádné společné bydlení, žádné sestěhovávání a sobotní nákupy. Nevadilo mi to, stejně bych klukům nechtěla hned přivést domů „cizího pána“.
„Chodíte spolu vůbec?“ ptala se mě Eva, kamarádka ze školy.
„No, většinou spolu spíš ležíme. Ale párkrát už jsme byli i v kině,“ chtěla jsem odlehčit situaci.
„A co Martin?“

Příteli můj...

Martin. Ten kolem mě kroužil čím dál víc, jeho pozornost daleko přesahovala běžnou pracovní komunikaci. Začal za mě platit obědy, i když jsem se bránila, nedal si zkrátka říct. Vozil mě z práce domů autem a občas pro mě i ráno přijížděl. Věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout, byl hodný i pracovitý, jen ta pověstná jiskra mezi námi chyběla. Možná mě ale bere tak jako já jeho. Jako nejlepšího přítele.
Někdy večer, když jsem sama doma usínala, myslela jsem na oba dva, a jak se to tak zajímavě zamotalo. Ještě před pár měsíci jsem nechtěla chlapa vidět ani na fotce, a teď... Jenže nic není tak úžasné, jak to na první pohled vypadá. Ve skutečnosti jsem se dost trápila. Věděla jsem jistě, že vybírat rozumem, vyhraje to Martin, ale mé srdce si nedokázalo pomoct. Chtěla jsem Davida. A to i přesto, že to mezi námi nebylo nijak růžové. David byl dost kritický a muselo být vždy po jeho. Na prvním místě měl muziku a tomu podřizoval všechno. Pokud jsem s ním chtěla být, a já chtěla, trávili jsme společný čas na koncertech, které produkoval, anebo v posteli. To byla totiž, jak jsem časem zjistila, podstata toho „nekonvenčního“ vztahu. Sex, kdykoliv bude chtít. V čase, který si sám určí, ve dnech, které jemu vyhovují. Hlavně žádné závazky.
„Holka, dej si bacha, to je manipulátor jak vyšitý,“ odrazovala mě Eva.
„Asi máš pravdu, ale sama nevím, co se se mnou děje. Když jsem s ním, většinou mě naštve, ale bez něj je mi strašně...“
David na mě působil jako droga. Musela jsem ho mít, i když jsem si racionáloně uvědomovala, že mě ničí. Škoda, že se nemůžu svěřit Martinovi, byla jsem zvyklá říkat mu všechno... Vždycky mi dobře poradil. Vlastně, proč bych mu to nemohla říct? Nic jsme si neslíbili, a třeba mě má opravdu kamarádsky rád. Jasně, pozvu ho domů, uvařím něco dobrého a tam mu všechno pěkně povím. Jistě to pochopí, a kdoví, třeba společně vymyslíme, jak na Davida. Moc hezky jsem si to naplánovala, jen co je pravda. Skutečnost byla úplně jiná.

Stejný jiný muž

Když jsem druhý den přišla do práce, měl Martin evidentně výbornou náladu. Od rána hýřil vtipem a šarmem, skoro jsem ho nepoznávala. Až mě na chvíli zamrzelo, že se tak neprojevoval už dřív. Třeba by bylo všechno jinak. Myšlenky na minulost jsem ale hned zaplašila. Teď je teď, a my dva jsme nejlepší kamarádi.
„Martine, co kdybys po práci zašel k nám domů, na chvíli, na kafe? Kluci jsou dnes u tatínka, tak budeme mít čas si trochu poklábosit. A jestli hraješ scrabble...“
„Já tu hru miluju! Přijdu moc rád,“ usmál se. „Jen mi dej, prosím, trochu času, jeď domů napřed, já za tebou dorazím asi kolem sedmé.“
„Domluveno,“ kývla jsem.
Po práci jsem si šla zaběhat, pak jsem se osprchovala a už jen čekala na Martina. Přesně úderem sedmé zazvonil. Běžela jsem mu otevřít a hned ve dveřích jsem zkoprněla. Na prahu stál elegantní, svůdný muž s pugétem růžových růží, mých nejmilejších, v ruce. Píchlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že David mi nikdy žádnou kytku nedonesl. Vlastně ani nic jiného...
„Martine...“ vydechla jsem překvapením. „Pojď dál. Vypadáš dnes... nějak jinak...“
„Ano? To jsem zamýšlel. Víš, trochu jsem se hodil do gala, protože ti potřebuju něco říct.“
„Vážně? Já tobě taky. Tak pojď, posaď se a začni,“ pobídla jsem ho na sedačku do obýváku a posadila se hned vedle. Zvlášní, zarazilo mě, nikdy jsem si neuvědomila, jak hezky voní. Asi jsme nikdy nebyli tak blízko u sebe. Cítila jsem se najednou nejistě.
„Kájko,“ vzal mě Martin za ruku, „já vlastně nevím, jak ti to říct... Máš nádherné vlasy a taky oči a jsi chytrá...“ Mimoděk jsme se dotkli. A pak už to šlo ráz na ráz. Ani nevím jak, ale začali jsme se líbat a netrvalo ani půl hodiny a skončili jsme v ložnici. 

Těžká volba

„Miluju tě,“ vydechl Martin, když bylo po všem a podíval se mi do očí. Já nemohla. Nemohla jsem se podívat do očí ani sobě. Proboha, co jsem to udělala? A proč? Potají jsem nakrmila polštář několika slzami. Ach, Martine, tohle si nezasloužíš. Ale místo toho, abych něco řekla, opřela jsem se mu o rameno a mlčela. Promiň, omlouvala jsem se v duchu. Ale komu vlastně? Martinovi? Davidovi? Sobě? Raději jsme si opravdu měli zahrát scrabble...
Nejhorší bylo, že jsem nevyřešila nic a po společně strávené noci mi bylo stokrát hůř než předtím. Nejvíc mě ale překvapily mé pocity. Když jsem se totiž snažila přijít na to, kterého z nich vlastně chci, zjistila jsem, že oba. Nedokázala jsem si vybrat a nedokážu to dodnes. Takže už dva měsíce udržuji paralelní vztah se dvěma muži, kteří o sobě navzájem nevědí. S Martinem se vídáme jak v práci, tak mimo ni. Podnikáme výlety, chodíme do divadel, plánujeme dovolenou. Jen s klukama jsem ho zatím neseznámila. Možná proto, že pořád nevím. Nedokážu udělat tlustou čáru a ukončit to s Davidem. Kdybych uměla čarovat, dala bych Davidovi Martinovy vlastnosti, ale takhle se utápím ve výčitkách a nedokážu se rozhodnout. Nechci ztratit ani jednoho...

@svetzeny