Příběh čtenářky: Chytrá horákyně

„Káčo, zdědila jsem domek po strejdovi Tondovi. Je to na horách, skoro samota…“ – „A co já s tím?“ opáčila jsem. „No, nějakou dobu si dáchneš, potřebuješ to…“ Nejdřív jsem vykulila oči, ale pak mi to přišlo jako úžasný nápad.

Když jsem se stěhovala, byl začátek února a i tam v horách to vypadalo, že sníh a mráz už jsou minulostí. Sucho, sluníčko, dokonce začaly rašit pupeny na stromech. Nádhera! Jaro za dveřmi, pak léto, pohoda… Nějaké úspory mám, a když vezmu překlady z angličtiny, které mi nabídl jeden známý a které mohu dělat z domova, budou i další peníze. A co a jak ohledně chlapů si po tom karambolu, který jsem zažila se svým bývalým, rozvážím v klidu horské samoty!

POMOHL VŠEUMĚL

Domek se mi zdál útulný, vkusně zařízený, s krásným výhledem. Zorka neměla čas se mnou jet, takže mi jen dala klíče a poradila, co a jak. Nejdřív jsem měla zatopit v kotli ústředního topení. V kůlně jsem našla brikety, ale dřevo jen v obrovských špalcích. Než jsem z nich nasekala pár polínek, byla jsem zlitá potem. To je nakonec lepší než nějaký aerobik ve fitku, utěšovala jsem se. Jak jsem ale kotel naložila a zapálila, začal příšerně kouřit. V jednom kuse jsem vybíhala před stavení, jestli už jde kouř z komína, ale kdepak! Hrnul se zpátky do sklepa a nahoru. Uháněla jsem zavřít, aby se mi nedostal i do ložnice. Jak jsem tam celá schvácená uviděla měkoučkou postel, rozhodla jsem se, že se na chviličku natáhnu a odpočinu si. Probudila jsem se uprostřed noci šílenou zimou. Chodba i sklep plné kouře a kotel úplně studený. Co teď? Zorka mi dala telefon na nejbližšího souseda – prý je to všeuměl, můžu se na něj se vším obrátit. No jo, obrátit! V jednu po půlnoci? Nabalila jsem se do svetrů, zamotala se do deky a vlezla zpátky do postele.

Ráno bylo jasné, slunce svítilo, a všechno se třpytilo jinovatkou. Vypadalo to nádherně, ale ten mráz byl čára přes rozpočet! Jak to? Vždyť já si naplánovala, že začíná jaro, rozčilovala jsem se v duchu. Co s tím zatraceným kotlem? Copak mám hned po příjezdu volat pana všeuměla a přiznat se, že nedokážu zatopit? „Dobrej,“ zavolal na mě muž v kulichu, který se náhle objevil mezi stromy. „Že vy jste moje nová sousedka? Jdu se na vás mrknout,“ dodal bodře. Všeuměl! zajásala jsem v duchu. „Dobrý den, vy jste pan Jirsa, že? Já jsem Katka Bohatová!“ Běžela jsem mu podat ruku. „Že se vám nekouří z komína,“ podivil se. „Vy jste si přivezla přímotop? Ale to se zasejc strašně prodraží, že jo?“ dodal. „Nepodařilo se mi zatopit v kotli,“ přiznala jsem zkroušeně. „No jo, když on Tonda dal ten kotel blbě,“ podrbal se pan Jirsa za uchem. „Do komína to jde šikmo, proto špatně táhne. On se s tím nazlobil, jéje! A tu zimu, než ho odvezli do špitálu, topil jen přímotopem. Prý mu pak přišel doplatek na pětačtyřicet tisíc!“ Hm, to je tedy vskutku nadějná vyhlídka! „Já mu povídal, že se to musí rozkopat, kotel dát výš, vývod rovně nahoru, pak to potáhne! Ale on než to stihl udělat, tak holt umřel!“ – „A vy byste to uměl udělat?“ vyhrkla jsem s nadějí. Podíval se na mě jako na blázna. „No, to bych jako uměl!“ – „A jak dlouho by vám to tak asi trvalo?“ Všeuměl se rozesmál. „No, trvalo by mi to dva tři víkendy, ale to nemůžu dělat teď, když mrzne, že jo? To až na jaře, víme?“ – „Jaro už se blíží,“ navrhla jsem. Tentokrát se pan Jirsa rozchechtal, až se popadal za břicho. „Prej že se jaro blíží! Vy jste dobrá, slečinko, tady u nás přicházívá jaro tak nejdřív v květnu!“ – „Já jsem Katka,“ oznámila jsem mu. „Tak mi neříkejte slečinko, jo?“ dodala jsem a dala se do pláče. Všeuměl se přestal smát a odpoledne mi přivezl stará kamna. Z kuchyně se dala napojit tak, že táhla skvěle. Za chvíli tam bylo teploučko. „Radši si dejte postel sem, to budete mít jistější!“ poradil mi. Po krátkém přetahování si nechal vnutit dvě stovky a na oplátku mi dal napít rumu ze své placatky.

JEŠTĚ NENÍ JARO!

Nevím, jestli to bylo tím rumem nebo útěšlivým teplem sálajícím ze starých kamen, ale najednou mi tam zase začalo připadat nádherně. Uvařila jsem si čaj a koukala ven, kde se začalo šeřit. Když jsem rozsvítila, vyběhla jsem před domek a dívala se zvenku na svá zlatavě ozářená okénka s kostkovanými záclonkami. Působilo to tak útulně! Všechno bude zase dobré, utěšovala jsem se.

A následujících pár týdnů to tak opravdu i DOCELA vypadalo. K překládání jsem se ovšem obvykle dostala vždycky až večer, protože většinu dne jsem měla co dělat, abych nasekala dřevo, dojela nakoupit, udržovala oheň v kamnech a… Po čtrnácti dnech přibyla nutnost ohřívat vodu na mytí, protože stařičký bojler se rozhodl odejít do penze. To už jsem měla taky petrolejku a stále nabitou baterku k notebooku, protože co chvíli nešel proud. Prostě to bylo jiné než ve městě. Vzduch tam však byl tak průzračný, nebe jasné, přes den ve slunci zářící jinovatka, večer planoucí hvězdy a moje okénka dávající naději… Tím větší, že jsem si domluvila zaměstnání v blízkém městě. Zůstanu tady žít natrvalo, s někým se tu seznámím, založím si rodinu, to bude krása, těšila jsem se. Předvečer pracovního pohovoru jsem tři hodiny hřála hrnce s vodou, abych se mohla vykoupat, a pak uléhala ve šťastném očekávání.

VZDALA JSEM TO

Ráno mě překvapilo husté sněžení. Tak ono to jaro tady asi vážně ještě nepřijde! Když jsem se pokusila otevřít venkovní dveře, nešlo to. Vykoukla jsem z okna a zkoprněla! V okolí domu bylo nasněženo asi na půl metru, ale přímo před dveřmi byla závěj sahající skoro až k horním futrům! Proto se nedalo otevřít… A já mám být za hodinu ve městě! Chvějícími se prsty jsem vyťukala číslo pana Jirsy. „Tady Všeuměl,“ ohlásil se vesele. „Tady Katka, jsem tu uvězněná! Nechápu, jak se to mohlo stát, ale přede dveřmi mám horu sněhu!“ Pan Jirsa chvíli mlčel. Úplně jako bych viděla, jak se drbe za uchem. „No, to se svezl sníh ze střechy nad přístavkem,“ řekl konečně. „To se Tondovi stávalo každou chvíli. Já vám to přijdu odházet, ale až odpoledne, teď jsem ve městě u doktora.“ – „Né!“ vypískla jsem. „Já musím ven hned, mám důležitou schůzku!“ Všeuměl to zase rozvažoval. „Tak to jedině musíte vylézt oknem.“ 

Po chvilce přemítání jsem si narvala do batohu „slušné“ oblečení a obutí, nazula sněhule a zabalila se do staré bundy. Jako chytrá horákyně – ani nahá, ani oblečená… Vylezla jsem na parapet. Dolů to bylo něco ke dvěma metrům. Pánu bohu poručeno, jak říkávala moje babička, pomyslela jsem si a hupsla dolů. Do závěje jsem dopadla jak do peřinky, což o to, jenže ne na nohy, ale na zadek. Křup, ozval se můj mobil, na který jsem si při tom sedla. Dobrodila jsem se k autu, abych zjistila, že než ho vyhrabu, bude stejně pozdě – tedy pokud bych vůbec nastartovala. A tak jsem odházela sníh z přede dveří, aby se daly otevřít, a pak potenciálnímu zaměstnavateli odeslala e-mail s omluvou a dotazem, zda mohu přijít jindy. Záhy mi přišla odpověď: „V naší firmě si ceníme dochvilnosti, už chodit nemusíte.“ Obratem jsem odepsala: „U nás na horách si ceníme jiných věcí!“ Pak jsem se hystericky rozesmála a šla stavět sněhuláka. Když dorazil pan Jirsa, uznale prohlásil: „Ten se vám ale povedl, Katko! Takže je všechno v pohodě, jo?“ – „V zásadě ano,“ usmála jsem se.

Vydržela jsem ještě pár měsíců. Když rozkvetly stromy a vlastně bylo po problémech, konečně mi došlo, že tam je sice božsky krásně, ale že začít jinak musím tam, kde si dovedu poradit, aniž bych si hrála na chytrou horákyni. Co se týče peněz, odjížděla jsem chudá jak kostelní myš, ale na zkušenosti bohatší než královna. Dneska už se tomu směju…     

Příběh zaslala Kateřina B.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)