Příběh čtenářky: Celé rodině jsem dělala služku a zpovědní vrbu. Teď se učím říkat NE!

Podle příběhu Mileny S. zpracovala Jana Prosecká

Už jako malá jsem platila za hodnou holčičku. Snad i rodiče to tušili, že ze mě vyroste samaritán, protože mě pojmenovali Milena. Milenka, která všechny miluje, na niž je vždycky spolehnutí a která každému ochotně přispěchá na pomoc, pokud ji potřebuje. Všichni na mě pěli chválu – jak jsem zlaté dítě, že jsem každému k ruce, a já se jen upejpavě culila nebo mávla rukou, že to přece nestojí za řeč. Ale v dušičce mě jejich slova samozřejmě velmi hřála.
Altruizmus jsem prostě měla zakódovaný ve své genetické informaci. Zřejmě po mamince, která by nejraději zachránila celý svět. Neváhala třeba vzít na byt kamaráda, kterému manželka postavila kufry před dveře. Bude to prý jen na pár dní. Neprotestovala, ani když se z dnů staly týdny a měsíce.
„Kam by se poděl? Přece se nějak srovnáme a aspoň je nám tu veseleji,“ hájila ho před tatínkem, který marně poukazoval na fakt, že by dotyčný mohl aspoň občas přispět na nájem a že my děti, které jsme mu uvolnily svůj pokoj, také nemůžeme věčně spát u nich v ložnici. Stála jsem na straně maminky, která mi vždycky připadala jako odvážná bojovnice za práva všech utlačovaných.

Za práva všech

Koneckonců nebyla jsem jiná. Kdykoli někdo z méně pilných spolužáků potřeboval opsat úkol, hned jsem mu přistrčila svůj sešit. Co na tom, že to často zahlédla paní učitelka a „odměnila“ poznámkou mě i dotyčného. Nesnesla jsem jakékoli bezpráví a srdnatě jsem se v první třídě postavila za svého o dva roky staršího bratra, kterému velcí šesťáci den co den brali svačiny. Nevadilo mi, že to odnesly moje hodobóžové šatičky a další dva roky mě pro jistotu doprovázel do školy táta (bál se, že by se ti nenasytní hoši mohli pro změnu zaměřit na mě). Byla jsem na sebe hrdá, že jsem se bráchy zastala. Pomáhat druhým bylo pro mě stejně přirozené jako dýchat. Na sebe jsem v takových chvílích ani nemyslela.
„Ségra, ty na tu svou dobrotu jednou dojedeš,“ dobíral si mě později v dospělosti bratr, když jsem kamarádce svolila ručit za půjčku, ale ona se jaksi neobtěžovala splácet, takže jsem místo nákupu nové lednice musela řešit její závazky vůči bance.
Jindy jsem zase přemluvila svého manžela, aby dovezl starší sousedku na kontrolu k lékaři. Byla třeskutá zima a mně se příčila představa, že by se vetchá stařenka měla závějemi brodit na autobus. Bohužel bábí od vedle si jeho ochotu vyložila jako samozřejmost, a kdykoli potřebovala kamkoli přiblížit, využívala nás jako bezplatnou taxislužbu.
„Proč tam zase jdeš ty?“ rozčilovala se na mě kamarádka Mirka, když jsem se jí nedávno omlouvala z dámského dýchánku. Musela jsem pro změnu nakoupit své tchyni, která trošku hůř chodí a nerada vyráží mezi lidi, a tak jednou za čtrnáct dní někdo z rodiny vezme auto a vypraví se se starou paní na nákup. Marně jsem kamarádce vysvětlovala, že mi to vlastně nevadí, protože si přece musíme pomáhat. Ačkoli nutno přiznat, že nákup s osmdesátiletou lehce zmatenou stařenkou byl očistec. Pokaždé měla připravený seznam prodejen s konkrétním produktem, kam jsem ji kvůli neodolatelné slevě musela zavézt. Když měli kýženou věc vyprodanou, byla schopná zavolat si vedoucího supermarketu a vynadat mu, jak je možné, že nemají jogurt za pět korun, ačkoli ho inzerují v letáku. Jakmile jsem se ji snažila uklidnit, že to není důvod ke stížnosti a že jí klidně koupím ten o dvě koruny dražší, zpucovala i mě, abych se jí do toho nepletla a raději pořádně hlídala košík. Co kdyby ho někdo vzal... Když jsem po odpoledním supermarketovém maratonu vynášela její slevovou kořist do druhého patra, nepozvala mě ani na to mizerné kafe a důrazně mi doporučila, abych příště přijela včas, ne o pět minut později jako dneska. Skřípala jsem zuby, připadala si jako hlupák, ale věděla jsem, že beze mě by byla zcela bezbranná. Jednoduše není jiné řešení, jakkoli jsem si v duchu nadávala, co všechno si od ní nechávám líbit. K akci, která mi nabourala celou sobotu, jsem se uvolovala pouze já, případně můj manžel.
„Tak proč tam nejede někdo jiný? Vždyť tvůj muž je ze tří dětí, a pokud vím, tak za poslední rok tam jezdíte výhradně vy dva s Vojtou. Nebo lépe řečeno jenom ty,“ vyčítala mi dál kamarádka Mirka, ale dobře věděla, že hází hrách na zeď.
„A nechceš mi říct kdo? Ostatní jsou buď moc vytížení, nebo zrovna nutně musejí jet na víkend pryč. Naposledy mi švagr otevřeně přiznal, že s tou babou nikam nepojede, protože by ji musel zabít. Nemůžu ji přece nechat napospas osudu. Od toho jsme rodina,“ argumentovala jsem a kamarádka své přesvědčování vzdala. A tak jsem si i tentokrát nechala ujít mejdan a šla s babičkou nakupovat.

Zpovědní vrba

Já už prostě jiná nebudu. Jakmile někdo z mých nejbližších potřebuje pomoc, hned přispěchám s řešením. Vždycky jsem si připadala, že se u mě sbíhají potíže a trápení celé rodiny. A všichni si tak nějak navykli, že u mě najdou vždycky oporu, pomoc a radu. Všichni se mi chodili vyplakat na prsa. Fungovala jsem jako stále naslouchající zpovědní vrba, která se následně snažila všechno vyslechnuté vyřešit, zařídit, zorganizovat.
„Copak naše mamka, ta by rozdala i poslední korunu, jen aby někomu pomohla,“ smály se naše děti – i jim ovšem můj bezchybný servis vyhovoval. Jak si nevěděly s něčím rady, hned volaly maminku... O ostatních příbuzných ani nemluvím. Všichni věděli, že jakmile jde z tlustých do ouzkých, Milenka přispěchá na pomoc. Zařizovala jsem oslavy, svatby, pohřby, promoce, řešila bytové i partnerské krize. A jakmile se po rodině rozkřiklo, že jsem dědila po svém bezdětném strýčkovi, rázem se ze mě stala bezúročná banka s nonstop otevírací dobou. Všichni ale přehlédli, že dotyčný strýc mi odkázal všeho všudy pět tisíc a bezcennou olejomalbu, kterou vyhrál v kartách. Prostě jsem pro ostatní byla dědičkou, která jen předstírá, že není ve vatě.
Pro všechny jsem byla hodná holka pro všechno, která poslušně vláčí svou káru životem, a aby toho neměla málo, připojila si povoz i ostatních blízkých a vzdálenějších duší. Nevadilo mi to – nebo jsem si to alespoň namlouvala. Vždycky mi to přišlo samozřejmé, že se vším každému pomáhám. Přede mnou funkci starostlivé kvočny dohlížející nad blahem svých kuřátek vykonávala maminka. Když před pěti lety zemřela, převzala jsem ji automaticky já.

Číše trpělivosti 

Blížily se moje padesátiny a já se místo toho, abych se nechala překvapit, jakou oslavu mi rodina připraví, vrhla na zařizování a organizování svého velkého dne. Vybírala jsem restauraci na oběd, ubytování pro přespolní příbuzné, pekla dorty, zákusky, vymýšlela menu na odpolední párty na naší zahradě. Obvolávala jsem celou rodinu, abych všechny neteře, synovce, sestřenice, švagry a další příbuzenstvo měla na oslavě pěkně pohromadě. Dlouho jsme vymýšleli vhodný termín, aby všichni mohli dorazit. Po měsících shánění, obvolávání a dohadování jsem konečně mohla rozeslat pozvánky. Přijeli všichni, ale moje nadšení záhy začalo dostávat studenou sprchu. Já bláhová si myslela, že všichni dorazili především kvůli mně! Že mě chtějí vidět, popovídat si... Já hloupá husa! 
Načal to bratranec Karel, věčně nespokojený starý mládenec, který mi místo pozdravu vyčetl, že se kvůli mojí oslavě nemohl zúčastnit pravidelného srazu svého šachového kroužku.
„Nikdo tě nenutil jezdit, strejdo,“ zastal se mě syn, ale já ho brzdila, protože mi bylo jasné, že by tomu starému morousovi mohl říct něco od plic, a to bylo to poslední, co bych teď potřebovala.
„Tak si radši pojď dát něco dobrého,“ vláčela jsem Karla ke stolu s jeho oblíbenými sladkostmi. Svým způsobem mi ho bylo líto, protože doma mu je nikdo neudělá. Ovšem když sepsul laskonky, rakvičky i kávu, šla jsem raději vítat další hosty.
Lavina nevděku ale nekončila. Jedna sestřenice hned oslavu začala přepočítávat na peníze. Divila se mi, jak si jako obyčejná účetní můžu takovou sešlost dovolit, a pak začala detailně zkoumat kvalitu mých šatů, načež z kabelky vytáhla umělohmotnou nevkusnou vázu z obchodu „vše za 39 Kč“…
„Nemá peníze na rozhazování,“ omlouvala jsem ji v duchu, když jsem dárek nenápadně vkládala, kam patřil – do koše. Fakt, že jsem na oslavu šetřila půl roku a šaty, které mi záviděla, mi věnovala kolegyně, protože jí byly malé, jsem si raději nechala pro sebe. Stejně by mi nevěřila.
Pořád jsem se snažila zachovávat dobrou náladu a podstrojovat širokému příbuzenstvu, kterému jaksi pořád nedocházelo, proč se tu vlastně sešlo. Přiznávám, že mi to přišlo trošku líto, ale pak jsem sama sobě vynadala za svoje sobecké myšlenky. Důležité přece bylo, že se všichni dobře bavili. Číše mojí trpělivosti přetekla, jakmile si mě neteř ze Znojma vzala stranou a místo přání k narozeninám mě mezi čtyřma očima požádala, zda bych jí nemohla půjčit na pořízení nového auta. Dodala, že to přece pro mě nebude žádný problém, když mám na takovouhle velkolepou merendu – teda jen to víno nestojí za nic, prý jsem jim měla říct, strýc má přece sklípek, udělal by mi cenu... A jakmile dodala, že jim ty peníze na auto stačí, až se vrátí z dovolené v Thajsku, udělaly se mi mžitky před očima. Tak na auto nemá, ale drahou dovolenou si dopřeje? To snad ne… Otočila jsem se na podpatku a odešla středem. Manžel nevěřícně hleděl, kam kráčím, ale ostatní si ani nevšimli. Bloudila jsem po okolních lesích a dumala o nespravedlnosti světa. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. Měla jsem vztek na nevděčné příbuzenstvo, na sebe, že jsem tak hloupá a dělala jsem jim slouhu. A ostatní? Jen se založenýma rukama sledovali, jak se snažím, a ani je nenapadlo, že mohli mou snahu ocenit, neřku-li přiložit také ruku k dílu. Chvílemi se mi chtělo křičet, pak zase plakat, protože jsem si připadala jako odkopnuté štěně. Za hodinu mi volal na mobil manžel, ale já jsem nechtěla s nikým mluvit. Poslala jsem mu jenom lakonickou zprávu: „Vrátím se, až bude čas.“ 

Ten čas nastal o půlnoci. Příbuzenstvo naštěstí vyklidilo pole. Manžel seděl v obýváku a netrpělivě mě vyhlížel.
„No to je dost, už jsem chtěl volat policii!“ strachoval se.
„To jsem tomu teda vyšila fusekli, viď? Zkazila jsem celou oslavu. Nějak mě to dostalo,“ omlouvala jsem se a líčila, kterak mě naše drahá moravská příbuzná požádala o půjčku na auto a se svou vrozenou skromností chtěla jen tři sta tisíc. Kde bych je asi vzala?! Celá rodina měla pocit, že jsem bezedná kasička, která vždycky najde nějaké zdroje. Jak a kde, to už je nezajímalo. Konečně jsem pochopila, že mě prostě vnímají jako toho hloupého dobráka, na kterém mohou dříví štípat, a on jim ještě poděkuje. Za celá ta léta jsem nikdy neprotestovala, dělala jsem to pro ně ráda. Ve skrytu duše jsem doufala, že to ocení. Marnost.

Bolestné prozření

Najednou mi začala vadit samozřejmost, s níž moji pomoc přijímali, a přiznávám, že i fakt, že tím, kdo dával, jsem byla vždycky já, ostatní přispěchali jen s nataženou dlaní. Pouze můj muž a děti dokázali vyslovit to jednoduché kouzelné slovo „děkuju“. Pro ostatní jsem byla na úrovni rohožky, o kterou se otřou a vyhodí, když neplní svou funkci. Vyždímat mě bylo v pořádku, ale obyčejné lidské slušnosti se od nich člověk nedočkal. Cítila jsem se mizerně. Ponížená a zneuctěná. Pro všechny jsem chtěla jen to nejlepší a oni mě zahodí jako ošmajdanou botu. Bylo mi z nich i ze sebe do breku. To mám za všechno?! Za celé ty roky, kdy jsem se snažila pro všechny obětovat to nejlepší. Snad jsem ani nechtěla věřit, že vlastní rodina dokáže být tak necitelná. Nebo já jsem byla tak hloupá? Možná, a potom mi to patří. Každý dobrý skutek je asi vážně po zásluze potrestán…

Bod zlomu

Od oné nevydařené oslavy jsem se zařekla, že se naučím jednomu důležitému umění – říkat ne. A začnu maličko víc myslet na sebe a svého muže. Konečně jsem si oběhala všechny doktory. Koupili jsme si předplatné do divadla, vyrazili jsme na hory a dokonce jsem stála na lyžích. Bylo až k nevíře, jak kdysi vřelé kontakty s příbuznými rázem ustaly. Ale nikomu chybět nebudou (mně tedy rozhodně ne). Možná jsem na to mohla přijít už dávno a ušetřit si zklamání na stará kolena. Jen tchyni jsem stále vozila na nákupní tour a snášela její vymýšlení a řeči o nevděčnici, na kterou není spolehnutí. Tu jsem nemohla nechat na holičkách, věděla jsem, že u ní mě nikdo nezastoupí. Tady jsem potřebná. Ale i v jejím případě jsem snížila frekvenci návštěv. Občas jsem jí nákup objednala přes internet a na návštěvu jsem zaskočila, jen když jsme s mužem chtěli, ne když si tchyně zrovna vzpomněla.
Děti byly nejdřív zaskočené. Nebyly zvyklé, že bych něco dělala jen pro sebe. Pak ale pochopily, že pro ně se vlastně nic nemění. Pořád jsem tu pro ně, pořád jim budu pomáhat, seč mi síly budou stačit, pouze jsem si tak trochu vyhradila právo na svůj vlastní život. Občas prostě od maminky uslyší: „Nezlob se, nemůžu…“  a budou si muset poradit samy. Však ono jim to prospěje a třeba si mě budou víc vážit. Nemůžu je přece donekončena vodit za ručičku. Na prahu třicítky si snad dokážou se životem poradit bez mojí asistence.

Musím se změnit

Největší oříšek byl můj nový životní styl paradoxně pro mě. Starého psa novým kouskům nenaučíte a najednou mi skoro chybí, že nemůžu být někomu prospěšná, že o mě nikdo nestojí. „A já jsem jako nikdo?“ rozčiloval se naoko můj muž, zatímco v nabídce first minute vybíral naši dovolenou. Po letech zase pojedeme k moři. Těším se jak malé dítě na Ježíška. Syn slíbil, že občas zaskočí za tchyní, sousedka nám pohlídá dům a my si užijeme dva týdny slastného nicnedělání a objevování krás Andalusie. Konečně si odpočinu – však budu síly potřebovat. Včera mi dcera prozradila, že se chce na podzim vdávat, a moc mě prosila, zda bych jí se svatbou nepomohla, tedy prý kdyby mi to nevadilo a měla jsem čas a chuť. Naoko jsem dělala drahoty, že si to ještě rozmyslím, ale už teď vím, že jakmile se vrátíme z jihu, hned se vrhneme na zařizování. Tentokrát totiž vím, že ochota má své meze. Už umím říkat „ne“.