Příběh čtenářky: Byla jsem ošetřovatelkou i zpovědnicí rodičů

Podle příběhu Kateřiny N. zpracovala Jana Prosecká

Ještě před dvaceti lety byla moje maminka veselá a krásná ženská. Každý chlap se za ní otočil a můj táta byl prý neskutečně šťastný, když si ze zástupu nápadníků vybrala právě jeho. Nadbíhal jí tak vytrvale, až jeho dobývání neodolala. Byla plná života. Klidně se mnou coby ročním batoletem na zádech urazila pochod Praha-Prčice, vyrážely jsme na kolo, pod stan i na lyže. Jednou jela přes půl republiky, jen aby mi ukázala rodný dům svojí babičky kdesi v beskydském podhůří. Byly mi tenkrát čtyři a z několikadenního výletu si proto pamatuju jen eskymo, které mi koupila na nádraží.
Maminka chtěla žít naplno. Když měla pocit, že je třeba něco udělat, vykonala to bez odkladu. Možná šestým smyslem tušila, že mi musí ukázat co nejvíc, dokud má dost sil. Brzy se měly role vyměnit a já se stanu průvodkyní a ochránkyní svojí maminky.

Černá sobota

Bylo mi devět let, osm měsíců a čtrnáct dní, když se mi změnil svět. Svět normální copaté holky, která si hraje s panenkami, čte pohádky, nosí domů jedničky, cvičí na klavír, chodí na balet a na keramiku, učitelé si ji nemohou vynachválit a rodičům dělá jen radost. V tu osudnou sobotu jsem ale z minuty na minutu musela odložit hračky, dětské knížky a definitivně dospět.
Vrátila jsem se tenkrát vpodvečer od kamarádky a doma mě přivítal táta s vážnou tváří. Poznala jsem, že plakal. „Kluci přece nebrečí a tátové už vůbec ne,“ napadlo mě okamžitě. Nikdy nezapomenu na jeho čokoládové oči utápějící se v žalu a bezmoci. Ustavičně mě hladil po vlasech a vykládal něco o tom, že je maminka v nemocnici, ale se slzami na krajíčku mě ujišťoval, ať se nebojím, že to bude dobré, že musím být statečná holka.
„Co je s mámou, tati?“ snažila jsem se z něj dostat souvislé slovo, ale nebyla s ním řeč. Už jsem stála v předsíni, že se vypravím do nemocnice a svou maminku si najdu. Táta mě v poslední chvíli zadržel a vysvětlil mi, že to dneska stejně nemá cenu, protože leží po operaci v kritickém stavu s vážným úrazem hlavy. Říkal cosi o výletě, kole a nárazu do stromu, ale to už jsem vnímala jen na půl ucha. Tenkrát mi běžela hlavou jediná věta: „Vraťte mi moji maminku!“ Bohužel nebyla vyslyšena.
Máma si z rozsáhlého zranění odnesla trvalé následky – poúrazovou epilepsií počínaje a změnou osobnosti konče. Za půl roku se z nemocnice a rehabilitace vrátil jen její stín. Bezbranná křehká bytost, která byla víceméně závislá na ostatních. Zvládala se najíst, obléknout se, ale tím to končilo. Omezená hybnost, výpadky paměti, únava, psychická labilita i ataky epilepsie jí i nám ztěžovaly život.
„Neboj, však my to zvládneme, taťuldo,“ dodávala jsem jemu i sobě odvahu s naivním odhodláním deseti let. Rozdělili jsme si úkoly. On vařil a obstarával úřady. Časem i vaření přešlo na mě, protože táta byl schopen připálit i vajíčko natvrdo a jeho rajská polévka z ředěného kečupu také nepatřila k vybraným lahůdkám. Postupně jsem zvládala špagety, palačinky, polévky, a když jsem tátovi předložila svou první svíčkovou připravenou za asistence hodné sousedky, byl dojatý. „Na malou holku slušný výkon,“ nechal si naložit další knedlíky a já byla v tu chvíli šťastná. Maminka se na mě jen usmívala plachým pohledem a věděla jsem, že je na mě také hrdá, jen to nedokáže říct. Chtěla jsem být pro ně dokonalá, ulehčit tátovi trápení a postarat se o mámu, jako se ona starala o mě.

Já to zvládnu!

Mojí nejdůležitější povinností bylo připomínat mámě, aby nezapomínala pravidleně užívat všechny předepsané léky. Občas to byl boj, postavila si hlavu a tvrdila, že nic z toho nepotřebuje, protože je jí přece dobře a nemusí do sebe cpát nějakou chemii. Marně jsem jí vysvětlovala, že jí je dobře právě proto, že léky užívá. Nechtěla jsem ji zase vidět v epileptických křečích a pak volat záchranku. Kroužky, kamarádky, to všechno šlo stranou. Byla jsem ráda, že zvládám učení a domácnost. S mým perfekcionizmem to i tak šlo stěží. Ale musela jsem. Doprovodit mámu na kontrolu, vyřídit s ní věci po úřadech... Pro okolí jsem byla ta statečná holka, jež pomáhá nebohému tátovi, kterému se přihodilo takové neštěstí. Snažila jsem se doma i ve škole, abych nikoho nezklamala.
Ano, zvenku jsem vypadala jako dokonalá holčička. To, jak večer potichu pláču do polštáře, ale nikdo nevěděl.
„Všechny holky se jdou ke Káje na zahradu koupat, ale copak můžu, když je taťka na služebce?“ vysvětlovala jsem svému medvídkovi, který byl mým jediným zpovědníkem. „Nemůžu tady mámu nechat. Musím být s ní, co kdyby se něco stalo...“
Takhle dospěle jsem ve své samotě uvažovala. Malá holka hozená do moře dospěláckých povinností a starostí. Handrkovat se s mámou o každou tabletu a sledovat ji, jak ve svých špatných dnech ani nevstane z postele. Vyslechnout tátu, když se potřebuje poradit nebo jen vypovídat. Chudák táta. Nemyslel to špatně, ale každý psycholog by mu jeho chybu vytknul. Postavil mě do role svojí partnerky a zpovědnice. A já přitom byla jeho dítě, o které se má starat, které má chránit... Místo toho on za mnou chodil s problémy čím dál častěji jako kdysi za mámou. Chtělo se mi volat o pomoc, vyplakat se někomu, protože už nemůžu dál, ale věděla jsem, že by to bylo zbytečné. Nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. Táta měl starostí dost, prarodiče už jsem neměla. Ocitla jsem se sama. Sama ztracená v labyrintu bez východu.
Stále se mi vracely otázky bez odpovědí. Proč se tohle muselo stát zrovna mně? Proč je život tak nespravedlivý? Není to fér. Tak strašně to není fér. Komu se mám svěřit, že se mi líbí jeden kluk z vedlejší třídy, ale nemůžu s ním jít na zmrzlinu, ačkoli mě nepřetržitě zve? Jak mu mám vysvětlit, že nemám čas, protože se musím postarat o mámu? Když se kamarádi předhánějí, kam letos pojedou na prázdniny, já jen stojím v koutku. S nemohoucí mámou nikam nemůžeme. Ani tábor pro mě nepřipadá v úvahu, máma nemůže být bez dozoru. Když si táta vzal čtrnáct dní v kuse volno, jelo se do lázní. Rok co rok se šourat s dalšími invalidy po kolonádě od cukrárny k cukrárně a tvářit se jako spokojená rodina. Nic pro holku na prahu puberty, se kterou cloumají hormony a která by chtěla poznat ostatní barvy života. Vidět jiné věci, než je máma balancující na pokraji epileptického záchvatu a depresivního stavu.
Usínala jsem na slzami smáčeném polštáři a probouzela se do dalšího dne, jehož události mi opět dokázaly, že nemám na vybranou, pokud nechci, aby maminka skončila v ústavu.
Táta čím dál víc času trávil v práci a po služebních cestách a mě řídil po telefonu. Ale asi se dá opravdu zvyknout na všechno. Za pár let po mámině úrazu mi vlastně můj život připadal docela normální a všechny povinnosti, kterými jsem se lišila od svých vrstevníků, jsem brala jako samozřejmé. Jako by odjakživa patřily do mého života. Jako by doba před osudným pádem ani neexistovala. Smířila jsem se s realitou a umlčela jednou provždy malou holku ve své duši.

Břímě osudu

Den za dnem plynul ve stereotypní šedi. Pubertu jsem zahnala ještě dřív, než vůbec začala. Stále dokonalá, stále bezchybná, stále zodpovědná a spolehlivá holka, která se se vztyčenou hlavou rve s osudem. Vláčela jsem svou káru dál s lehkou podporou táty, který nás zajišťoval materiálně. Praktické věci zůstaly výhradně na mně. Neprotestovala jsem, ovšem jen do chvíle, než jsem potkala Jakuba.
Ve škole – kde jinde bych se taky já mohla seznámit. Bylo mi sedmnáct a o rok starší Kuba byl zrovna v maturitním ročníku. Začal mě často doprovázet domů. Konečně mi někdo naslouchal a já naopak díky Kubáskovi mohla nahlédnout do světa, kde dospívající nemají za úkol nic jiného než prožívat první lásky, chodit do kina a řešit hudební idoly či studijní plány. Jak vzdálené od reality mých dní. Jaká to ale najednou byla úleva přehodit pár deka svých starostí na někoho jen tím, že se svěřím. Kuba to bral úžasně. Byl milý, empatický, ale nevyzvídal víc, než jsem chtěla říct. Věřila jsem mu. Cítila jsem, že mi chce pomoci. V jeho náruči jsem si najednou připadala v bezpečí, šťastná. Ten pocit jsem si pamatovala ještě od mámy, když byla zdravá. Skoro jsem na něj zapomněla. Snad proto, jaký Kuba byl, jsem se odvážila pozvat ho k nám domů, když už jsme nemohli jít na rande jako ostatní páry. Nikoho ze svých spolužáků ani kamarádů jsem dosud přes práh nepustila. Tak moc jsem se za maminku styděla. Nikdy jsem nevěděla, v jakém stavu ji po návratu ze školy najdu. Někdy zářila jako sluníčko, jindy ji bludy zahnaly pod postel nebo do skříně, kde se třásla strachy v představě, že se na ni dobývá cizí chlap s nožem.
Kubu máma přivítala s čepicí a rukavicemi, protože slyšela v rádiu, že možná bude tuhá zima. Byl ovšem červen. Odvedla jsem ji do pokoje, uložila do postele a počkala, až usne. Kuba zatím obhlížel moje holčičí království, kde místo knížek pro náctileté našel Domácího lékaře a odborné lékařské statě o epilepsii.
„Jsi neuvěřitelná, já bych tohle asi nedokázal,“ šeptal mi do ucha, když jsme se před domem líbali na rozloučenou.

Drahé vykoupení

Když mě pak Kuba pozval na oslavu svých osmnáctých narozenin, byla jsem v rozpacích. Tolik jsem toužila jít, ale táta byl zase bohužel na týdenní služebce. Jasně, že musím pohlídat mámu, ale já chci taky žít! Chci jít na Kubovu oslavu, bavit se jako obyčejná holka, tancovat, třeba se trošku opít, omámit se první cigaretou...Rozhodla jsem se, na tu oslavu prostě půjdu, stůj co stůj!
Jak se ale blížil den večírku, tížily mě čím dál větší výčitky svědomí. Neměla bych mámu nechávat tak dlouho o samotě. Není zvyklá trávit večer bez dozoru, navíc se bojí tmy. Váhala jsem, ale nakonec moje dosud neslyšné sobečtější já zvítězilo. Půjdu slavit.
„Mami, tady na stole máš mobil. Kdybys cokoli potřebovala, zmáčkni jedničku a zelené tlačítko, já hned přijdu. Jdu jen ke kamarádovi na oslavu. Rozumíš mi?“ vysvětlovala jsem nechápavě se tvářící mamince. Jen přikyvovala a pronesla: „Jen běž, miláčku. To bude dobré.“
Sotva za mnou zaklaply dveře bytu, přepadl mě stísněný pocit. Výčitky rozleptávaly mou jistotu s účinností lučavky královské. Z večírku jsem samozřejmě nic neměla. Myšlenky mi stále utíkaly k mojí nešťastné mámě a přemítala jsem, jestli je u nás doma všechno v pořádku. Očima jsem fixovala mobil, jestli se nerozdrnčí na poplach. Nakonec jsem to nevydržela, Kubovi se omluvila a běžela domů.
„Mami, už jsem zpátky!“ Volala jsem do setmělého bytu. Svítilo se jen v kuchyni. A tam jsem ji našla. Bezvládnou v tratolišti krve. Nebylo těžké domyslet si, co se stalo. Máma si zřejmě chtěla najít něco v lednici, ta stále zůstala otevřená, ale přepadl ji epileptický záchvat. Při pádu na dlaždičky si rozbila hlavu. Nevěděla jsem, jak dlouho tu leží. Možná pět minut, možná hodinu. O tom nebyl čas uvažovat. Hlavně, že žije. Rozbrečela jsem se, teprve když majáček sanitky zmizel za nejbližším rohem.
„Jestli máma umře, tak to bude jenom moje vina. Kdybych ji tu nenechala samotnou, tak mohla být v pořádku,“ vyčítala jsem si pořád dokolečka.
Táta se mě tentokrát snažil podržet. „Jdi ty, za to přece nemůžeš. Je to moje vina, vždyť jsem všechno hodil na tebe. Ani jsem netušil, že je na tom máma tak zle. Vídal jsem ji jen v noci, když už spala,“ konejšil mě a hladil po vlasech jako kdysi, když náš svět byl ještě v pořádku.

Těžké rozhodnutí

Doktor nás ujistil, že máma se z toho dostane, ale vyslovil zásadní věc, na kterou se dosud nikdo z nás neodvážil pomyslet. Doporučil tátovi, abychom se poohlédli po nějakém zařízení, kde bude mít mamča nepřetržitou péči.
Já to ovšem zase vzala jako svoje selhání. „To ne! Já se přece dokážu o maminku postarat. Ano, byla jsem lehkomyslná, vím to a stydím se, ale už s ní pořád budu doma, pořád!“ bránila jsem se, abych odčinila svůj „hřích“.
Doktor mi ale řekl něco, co nikdo před ním. Nikdo z mého okolí, které mě jen obdivovalo za mou statečnost a obětavost a... Až teď jsem slyšela opravdová slova podpory: „Slečno, neblázněte. Nemůžete přece být s maminkou dvacet čtyři hodin denně. To nejde. Chodíte do školy, a hlavně, potřebujete žít svůj vlastní život, nemůžete se obětovat. A vaše maminka už potřebuje nonstop odbornou péči.“ Potom podal tátovi vizitku: „Zkuste se podívat sem. Je to sice soukromé zařízení, ale znám ho dobře. Ručím za to, že se tam o vaši manželku postarají, jak nejlíp umějí.“
Celou noc jsme s tátou diskutovali, snášeli argumenty pro i proti... a nakonec jsem svolila, že se do toho ústavu pojedeme aspoň podívat. Realita naprosto předčila moje představy. Čekala nás léčebna uprostřed zámeckého parku s milým personálem, téměř individuální péčí a moderním vybavením. Naštěstí si táta mohl dovolit dopřát mámě luxus privátního zařízení.
Zakrátko byly rozptýleny také moje pochybnosti, že jsem mámu zklamala a nedokázala jsem se o ni postarat. Díky speciální a pravidelné terapii se mámin stav zlepšil a stabilizoval. Pokaždé nám nadšeně vyprávěla, co všechno podnikají, co si se kterou sestřičkou vyprávěla, dělala si legraci, že si nepomyslela, že ještě bude někdy cvičit, nejvíc si oblíbila hipoterapii... Na každou návštěvu u mámy jsem se začala těšit. Kuba mě ochotně doprovázel – nejprve jako můj kluk, pak jako manžel a teď jako táta našeho ročního Vojtíška. Každá sudá neděle patřila babičce, která bydlí na zámku.
Vlastně jsem mohla být spokojená – mámě nic nechybělo, občas jsme si ji dokonce mohli vzít domů „na dovolenou“, já byla šťastná manželka a máma, táta se stal oblíbeným dědou. Ale někde uvnitř mojí duše stále vězel splín z těch nekonečných let, kdy jsem byla jedinou máminou ošetřovatelkou. Tíha odpovědnosti, která mě naučila empatii, zodpovědnosti a pokoře, ale okradla o dětství a vysála duši. Až jako dospělá jsem si naplno uvědomovala, jak jsem se ve svém údělu zoufale topila sama, bez pomoci a možnosti oddychu. Neměla jsem se komu svěřit. Nebýt mého Jakuba asi by mě stíny z mojí třinácté komnaty dovedly na psychiatrii jako pacienta. Takhle jsem tam také, ale na druhé straně bariéry jako lékařka. Úděl pomáhat slabým a nemohoucím jsem už zřejmě měla nesmazatelně vepsaný ve své DNA.

@svetzeny