Je to tradice

Byla to vlastně taková dědičná záležitost. Už můj dědeček sem v dětství jezdil do malého srubu, který si ještě jako mladík postavil jeho otec a přivedl si do něj svou tehdy sotva sedmnáctiletou „squaw“ (čili mou prababičku). Děda pak chatku zdědil, i on si sem přivedl své děvče (a i moje babička zažila první noc lásky se svým milovaným tady – pod hvězdami, když dohasínal táborák). Po svatbě dědeček srub trošku zvětšil a zvelebil a časem sem začal jezdit i se svým synkem, tedy mým tátou.

NÁDHERNÉ MÍSTEČKO

Přestože se u nás na osadě našly případy odpadlíků, kteří zděděné chaty prodali, mnoho jich nebylo. Většina osadníků zůstala věrná tradici a můj táta taky. Před pětatřiceti lety, jen měsíc po tom, co si s mámou dali první pusu, ji nalákal, aby s ním v sobotu odjela z města na „takové nádherné místečko uprostřed lesů, se zurčícím potůčkem a nebem plným hvězd“. Samozřejmě si vybral víkend, kdy mí prarodiče dali před návštěvou chaty přednost autobusovému zájezdu do Drážďan. Takže je jasné, co se v noci ze soboty na neděli stát muselo a taky stalo. Načež jsem se za devět měsíců narodila já, neboť, jak mi máma od patnácti let říkávala (a časem to jistě zopakuje mým dcerám): „Važ si toho, Andrejko, jaký máte dneska výběr zdraví neškodné antikoncepce, to dřív nebývalo!“

Na osadu jsme pak jezdili s rodiči i s mým mladším bratrem, co pamatuju, ne sice každý víkend, ale dost často. Zejména když se konaly různé osadní akce: turnaj v nohejbalu, závody v pytlích, vyhánění zimy, dětský den, výroční táborák… Pokud jsme se tam sešli s dědečkem a s babičkou, bývala chata narvaná. Tudíž se neustále přistavovalo – veranda, podkrovíčko, přístěnky… To ale dělali skoro všichni kolem, takže jsme si navzájem pomáhali, nasmáli jsme se při tom a večer v hospodě se to společně zapíjelo (my děti jsme nesměly dovnitř, jenže jít spát jsme odmítaly, takže jsme visely v oknech a zevnitř nám podávali limonády, tatranky a nanuky). U táboráků jsme ovšem být směly a kdo z nás vydržel, klidně mohl zůstat vzhůru až do chvíle, kdy nebe zbledlo a noc ustoupila svítání.

JAKO LESNÍ VÍLA

Jednou, to už mi bylo sedmnáct, jsem takhle zůstala vzhůru jen já a o rok starší Martin, který sem také jezdil odmala. Zajímavé, že ještě nedávno mi on připadal jako rozjívený ušatý kluk a já jemu jako vyzáblá pihatá holka a navzájem jsme na sobě neshledávali nic přitažlivého. A najednou bum ho, všechno bylo jinak! Povídali jsme si a povídali, zatímco všichni už šli spát. A pak, když se rozednilo a my dostali strach, že se někdo časně vzbudí a vyruší nás, utekli jsme ruku v ruce dolů k potoku, na kterém jsme si jako malí stavěli hrázky. Martin mě tam políbil a já si připadala jako lesní víla, která se rozplývá ve vycházejícím slunci. Pak jsme uháněli podél potoka dál a dál, až k tůni se smaragdově zelenou vodou. Samozřejmě nás napadlo si v ní dát ranní koupel, jenže plavky jsme neměli, a tak došlo na ranní sex… No, já naštěstí už tenkrát na mámin příkaz musela brát antikoncepci, takže mi z toho zůstala jen nádherná vzpomínka. S Martinem jsme se nakonec rozešli, ale přátelé jsme dál.

Se svým manželem Jirkou jsem se seznámila později, až ve svém prvním zaměstnání. Zprvu nechtěl o ježdění na trampskou osadu ani slyšet. Že prý to je strašné „retro“ a že na takovéhle romantické nesmysly není… Ale naštěstí jsem ho přemluvila a on si to tu po pár návštěvách zamiloval taky (snad díky tomu, že jsem ho hned první noc odvedla k zelené lesní tůni). Dokonce se spřátelil s Martinem – nechci si představovat, jaké podrobnosti o mně si ti dva vykládají, když u toho nejsem. A taky si nechci představovat, co se za nějaký ten rok může stát dole u té pověstné tůně. My s Jirkou totiž máme dvě dcery, dvouletou a čtyřletou, zatímco Martin má pětiletého syna… No co, v nejhorším se ke srubu přistavějí další verandy. Hlavně když zůstane rodinná tradice na Zlomené podkově zachována!

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny