Příběh čtenářky: Když matka opustí své děti...

Rozmazlovaná princezna

A tak naše Karolínka to, co si usmyslela, obvykle prosadila. Cílevědomost není pro život špatná vlastnost, říkali jsme si. Právě tak, jak se rychle dokázala pro cokoliv nadchnout, nadšení zase ve vteřině vyprchalo. Hraček měla tolik, že její pokojíček mohl konkurovat menšímu hračkářství a v přízemí se dědovi a babičce rozrůstal zvěřinec. V klícce nad kuchyňským stolem trůnila povídavá andulka, v obývacím pokoji na sekretáři akvárium, k pavím očkům přibývaly dražší a vzácnější rybky, další akvárium stálo na komodě v ložnici a musel se dávat velký pozor, aby do ložnice nepronikla kočka – lovkyně si pletla křečky s myšmi. Všechna ta zvířátka si Karolínka „děsně přála“, ale za pár dní jako už by o nich nevěděla. Když ale zatoužila po koni, bylo to moc i na dědu. Vyrukoval s pádnými argumenty, proč tohle přání zařadit k nesplnitelným, Karolína vystřihla hysterický záchvat jako z příručky pro zdravotní sestry. Lítala po zahradě jak smyslů zbavená a mě nic chytřejšího nenapadlo než sáhnout po hadici a pokropit ji od hlavy k patě proudem ledové vody. Stala jsem se rázem „nejzlejší mámou na světě“ a dozvěděli jsme se, že jakmile dosáhne plnoletosti „z tohohle baráku vypadnu a v životě už sem nevkročím!“. Tenkrát mi to mohlo utrhnout srdce.

Princezna vyrostla

Po otcově smrti jsme s manželem přesídlili do přízemí k matce, Karolína měla k dispozici celé patro. Bývalý dětský pokoj proměnila v kadeřnický salon, terasu nechala zastřešit a proměnit v zimní zahradu. Byla šikovná, a když chtěla, uměla být velice milá. O zákaznice neměla nouzi, o nápadníky jakbysmet. Zamilovávala se a odmilovávala, těch „zaručeně pravých“ nám představila hezkou řádku. Toho posledního „zaručeně pravého“ jsme viděli jen jednou a to, když nám ho představila. „Mami, tati, tak to je Vladimír,“ řekla. Vladimír byl pán v letech – rozhodně mu bylo víc, než tvrdila Karolína, hádala bych něco kolem padesáti. Moc toho nenamluvil, z toho jediného krátkého setkání se toho o něm nedalo moc usoudit, valnou výdrž jsme téhle známosti nedávali. Že je to s ním vážnější než s těmi předešlými, bylo nabíledni, když Karolína zrušila svoje domácí kadeřnictví a přesídlila do lukrativnější lokality než je ta, kde stál náš dům. Čím dál častěji pobývala mimo domov, časem přijížděla už jen na návštěvu a když nám šťastně oznámila, že bude mít miminko, potvrdilo se nám, že Vladimír je skutečně „ten pravý“. Se mnou štěstí taky pořádně zalomcovalo. Na zlomek vteřiny jsem uviděla Karolínu v bílých krajkových šatech, se závojem a s vlečkou, z dálky jsem zaslechla Ave Maria.

„Už máte termín svatby?“ zeptala jsem se.
„Prosím tě, mami,“ ťukla si na čelo, „svatba je přežitek!“
„Vždyť budete mít dítě!“
„No a?“ Zpupně pohodila hlavou. „Já to dítě stejně nechci!“
„Co to plácáš!“ vykřikla jsem.
„Vladimíra nenávidím!“
„Copak ti provedl?“
„Podvedl mě.“
„Jak? Čím?“
„Přísahal, že se rozvede.“

Dvojité požehnání

Svatba se nekonala, miminka se narodila dvě. Holčičky Petra a Pavla. Karolína s nimi přímo z porodnice přijela k nám domů. To tedy bylo slávy! Moc jsem si přála, aby důvodem Vladimírovy nepřítomnosti byl opravdu jeho nezbytný pobyt v USA. Jenomže toho, čeho jsme se obávali, se potvrdilo na rodných listech. Holčičky dostaly příjmení po matce, otec nebyl uveden. Na téma Vladimírova otcovství se Karolína odmítala bavit.

Starosti a obavy z budoucnosti přehlušila radost z krásných a zdravých vnuček. A protože moje maminka byla z ještě starší školy než já a můj muž, nemohla vůbec pochopit, že se Vladimír na svoje děti nepřišel ani podívat. Karolína svou lží o Vladimírově zaměstnání v Americe mou matku sice moc neuchlácholila, ale já tu lež předávala sousedkám a známým, neboť je otec mých vnoučat velice zajímal  –  přiznávám, že s pravdou se mi ven jít nechtělo.

Všichni a všechno se točilo kolem dvojčat. Děda vyrobil houpačku, postavil bazének, prababička zpívala ukolébavky, já chystala polívčičky a přesnídávky, starala se o prádýlko. Karolína pomohla, s čím bylo třeba, ale připadala mi trochu odtažitá. Jak to, že se nad krásou těch modrookých andílků netetelí stejně jako my? Já bych je samou láskou snědla! Mazlila jsem se s nimi, jak to jen šlo, šimrala je na roztomilých ručičkách a nožičkách, pusinkovala při přebalování. No co, snažila jsem se zahnat obavy, třeba ji ta mateřská láska ještě přepadne.

Oslava

Dvojčatům se blížila oslava prvních narozenin. Tentokrát jsme je vzali na procházku my s dědou a těšili jsme se, že Karolína mezitím všechno nachystá. Chce udělat opravdové překvapení, říkala jsem si. Co asi vyrobí za dort? Naše dárky byly zabalené, ale co jim koupila ona, o tom se zatím nezmínila. Venku bylo krásně. Že by připravila oslavu venku? S lampiony a balonky? Trochu jako z amerického filmu, ale proč ne, první narozeniny jsou jen jednou. 

Po návratu z procházky nás ale místo oslavy čekal šok. Žádný dort, žádné balonky, „dárek“ jen jeden. Obálka s dvaceti tisíci a lístek se stručným: „Nezlobte se“.

Po zádech mi přeběhl mráz, manželovi zamrzla slova na rtech. Stálo mě moc úsilí a přemáhání, abych před maminkou na sobě nedala ten šok znát. Jak tohle mohla udělat moje dcera?!

Nastal mi kolotoč, ledasčeho jsem se musela vzdát, čtvrtletní „babinec“ jsem si ponechala. Pokaždé padla otázka: „Co Karolína?“ Odpovídala jsem stereotypně: „Daří se jí skvěle,“ a lhala jsem jako když tiskne: „To víte, že se jí strašně stýská po dětech.“ Debatu, která se pak rozvinula, jsem se snažila nevnímat, převedla jsem řeč na děti, a to jsem si nevymýšlela ani slovo. Oběma se ve stejný den vyklubal první zoubek, obě dostávají plínky už jenom na noc, obě milujou špenát a bramborovou kaši a pečená jablka se skořicí, obě ve stejný den vystřídaly nesmělé krůčky za rychlé pobíhání a rozjíveně vběhnou do roztažené náruče a radostně vykřikujou „babíííííííííííííííí“ a „dědíííííííííííííí“.

Křivdu nevysvětlíš

To, že je Karolína mezi živými, jsme věděli jen proto, že tu a tam dorazila na účet finanční částka. Jinak o sobě nedala nic vědět, o svoje andílky, co jim modré oči zůstaly, i když už to dávno nebyla miminka, zájem nejevila. Kdykoliv zazvonil telefon, přáli jsme si, aby na druhém konci byla Karolína, a kdykoliv se ve schránce objevila obálka, toužili jsme, aby v ní byl dopis od Karolíny. Nesplnilo se nám ani jedno. Nechtěla o nich nic vědět, nechtěla si poslechnout, jak výborně už se naučily r a ř.

Dokud byly holčičky hodně malinké, maminku a tatínka jsme jim dokázali nahradit snad beze zbytku. Že mají místo mámy a táty babičku a dědu, jim nepřišlo ani trochu zvláštní.

Horší to bylo, když začaly víc chodit mezi děti. Do školky jsme je sice dát nemohli, neměli jsme souhlas jejch zákonného zástupce, ale stejně. Ne hřišti toho děti semelou spoustu. Začalo je zajímat, proč všechny děti mají maminku, většina navíc ještě tátu… a ony ne.

„Babi, a to nás čáp přinesl tobě a dědovi?“

Manžel nevěděl, co říct a já lhala jako na babinci. „Jsou daleko, až v Americe.“

„A proč k nám nikdy nepřijedou?“ ptaly se překotně. „Nevědí, že tu jsme? Nebo nás nemají rádi? Provedly jsme jim něco ošklivého, že od nás odjeli? Zlobily jsme? Někdy trochu zlobíme, to je pravda…“

Každá z těch otázek bodala do srdce jako šíp. Ta, která by na ně měla odpovídat, byla neznámo kde. A nám zbylo zase to lhaní.

„Mají takovou těžkou nemoc, která zakazuje cestování,“ řekla jsem.

„Tak my pojedeme za nimi! Prosím, babi, můžeme jet?“ Péťa už začala házet plyšáky do růžového batůžku. „Ještě nakreslím mámě obrázek, aby věděla, že jsme tady na ni myslely, i když tu s námi nemohla být. Aby jí to nebylo líto.“ Ztěží jsem zadržovala slzy.

„Zlatíčka, ne tak dlouhou cestu nemáme peníze. Je moc drahá.“

Netrvalo ani pět vteřin a Pavlínka přiběhla s kasičkou. Rvalo mi to srdce, když do nich házely korunky s připomínkou, že je to na cestu za maminkou a za tatínkem.

Náhlá návštěva

Pořád jsme doufali, že se Karolína přece jen jednoho dne objeví. Zároveň jsme se toho báli. Co když nám je nakonec bude chtít odvézt? Život bez těch malých cácorek jsem si nedovedla představit. Ani to, jak by se o ně jejich „máma“ postarala. Ještě víc jsme se ale báli něčeho jiného. Holčičky nemáme oficiálně svěřené do péče. Co když nám je budou chtít vzít ze sociálky? Dřív nebo později bude potřeba vyřizovat oficiální věci, školu. Jak seženeme Karolínin podpis, když na ni nemáme kontakt? Stalo se, v co jsem doufala a čeho jsem se hrozila. Karolína se objevila – jak jinak – nečekaně a tak nějak, jako by se nechumelilo. Jako kdyby svoje děti viděla naposled včera.

„Jsem vaše maminka,“ zašveholila. „Vy jste ale vyrostly!“ Zatočila s jednou, potom s druhou, políbila jednu, potom druhou. Smazaly si rukávem z tváře polibky a stály vedle sebe jako přilepené. „A kde je tatínek?“ zeptala se Pavlínka.

Karolína pokrčila rameny a z objemné kabely vytáhla dvoje hedvábné kytičkované šatičky. „Líbí se vám?“
„Ale kde je ten tatínek?“ zeptala se Petruška.
„Daleko.“
„V Americe?“ vyhrkly obě současně.
Přikývla. „Jo. V Americe.“

Matka byla na ozdravném pobytu v Krkonoších, manžel na nákupu. Připadala jsem si najednou osamělá a nesvá a snažila jsem se odehnat rozpaky. Jak jinak než nabídkou obligátní kávy. Odmítla, měla naspěch.

„Snad aspoň počkáš na tátu, ne? Bude tu každou chvíli,“ řekla jsem.
„Po neděli se zastavím a všechno probereme, jo?“ Podala mi obálku a já věděla, že žádné „po neděli“ nebude.
Naštěstí ale měla tolik rozumu, aby vyřešila náš největší problém.
„Jo a tady je pro jistotu adresa. Kdyby bylo potřeba něco za holky podepsat nebo tak. Číslo na mobil vám ani nedávám, pořád ho ztrácím. Hi! Tak pa, mami.“
Holky si oblékly šatičky, naparovaly se před zrcadlem.
Dusila jsem se lítostí a vztekem. „Jsou moc hezký, že jo?“ vysípala jsem.
„Jsou,“ řekla Pavlínka.
„Ale ta paní maminka byla divná,“ řekla Petruška.
Ten večer jsem vroucně prosila pánaboha a nahlas, aby nám dal pevné zdraví a holky jsme dovedli do dospělosti.
„To víš, že dovedeme,“ manžel mě láskyplně pohladil po vlasech.
„Už nejsme nejmladší,“ přiznala jsem svou starost.
„Ale já bych tě za žádnou mladší nevyměnil.“

Tak se ve mně semlelo štěstí a láska a vděk, opustily mě starosti a strach z budoucnosti, a když se k nám vnučičky před spaním přikradly s návrhem na polštářovou válku, strhla se taková mela, až z toho jednoho polštáře vylítalo všechno peří.

@svetzeny