Byla také krásná a neméně talentovaná, přesto její jméno zůstalo tak trochu ve stínu jiných hereček. Když se totiž řekne Adina Mandlová a Nataša Gollová, každý ví, o koho jde. V případě Hany Vítové je to jinak, což je velká škoda.
Herečka Hana Vítová se narodila 24. ledna 1914 jako Jana Lašková. Její tatínek byl sólista opery Národního divadla a maminka také zpívala, takže k umění měla opravdu blízko. Protože Hanuš Lašek působil i v zahraničí, sám mluvil šesti jazyky a otevřel v Praze pěveckou a jazykovou školu, dbal na to, aby se jeho dcera cizí řeči učila také. Brzy tedy uměla anglicky, rusky a německy.
Rodiče ji přihlásili na studium hudby na pražské konzervatoři, kam ovšem nebyla přijata. Nevadilo jí to, chtěla být spíše učitelkou. Jenže opět zasáhli Laškovi a přihlásili ji tentokrát na dramatický obor.
Studia nedokončila, protože byla přímo ve škole vybrána pro angažmá v Osvobozeném divadle. A právě tam došlo ke změně jména. Měla k tomu vlastně stejný důvod jako Lída Baarová, když se snažila, aby vedení školy, které zakazovalo studentům hrát ve filmech a divadlech, nezjistilo, že účinkuje.
Do paměti filmových diváků se poprvé zapsala v osmnácti letech písničkou Život je jen náhoda, kterou měla zazpívat s Ljubou Hermanovou ve filmu Peníze nebo život. Paradoxně obě byly přezpívané jinými zpěvačkami, takže v záběrech zpěv jen předstírají.
Šla z role do role. Po celodenním natáčení účinkovala v divadelních hrách. Absolutním triumfem se stal její čtyřicátý sedmý film, a to melodrama Noční motýl, který dodnes patří mezi oblíbené filmy pro pamětníky. Kritika herečku chválila, diváci byli nadšení.
Za Protektorátu Čechy a Morava natočila také dva německé filmy pod jménem Hana Witt, což ji po válce stálo kariéru.
Vdala se za operetního zpěváka Járu Pospíšila, ale manželství vydrželo jen patnáct měsíců. Jejich cesty se rozešly, nicméně Hana na Járu vzpomínala jako na přítele. To samé se nedá říct o jejím dalším svazku. Roku 1940 se totiž vdala podruhé, tentokrát za Bedřicha Rádla, právníka, herce a filmového kritika. Manželství nebylo šťastné, byť se do něj narodila dcera Bedřiška. Oficiálně trvalo patnáct let, i když jeho konec přišel dávno před rozvodem. Po něm si Rádl do bytu, který zatím obýval s bývalou manželkou, protože neměla kam jít, přivedl novou partnerku. Žili proto po nějaký čas společně, což bylo pro Hanu a jistě také pro Bedřišku psychicky velmi náročné.
V roce 1947 hrála ve Znamení kotvy, ale kritika byla negativní. O dva roky později se objevila ve filmu Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář. Kritika se opět ohrazovala, a to s ohledem na politické změny. Humor měl být intelektuální, a tedy nové socialistické společnosti cizí. Šlo o poslední opravdovou roli Hany Vítové. Vystupovala už jen na zájezdech a kabaretech. Její hvězda pomalu zhasínala.
V 50. letech provozovala v Pivovaru u sv. Tomáše na pražské Malé straně kabaret. Brzy se však ukázalo, že v hospodě se tak úplně umění dělat nedá. Začala jezdit po republice s estrádním zájezdem.
Později překládala, tvořila křížovky a kvízové otázky pro televizní pořady.
Největší hrůza hereččina života se odehrála, když bylo její dceři osmnáct let. Bedřiška z nešťastné lásky k Jiřímu Suchému ukončila svůj život skokem z okna.
V roce 1970 se Hana Vítová zranila při autonehodě. Trvalo měsíce, než byla v pořádku, jenže následoval další úraz a opět dlouhá léčba. Poté měla mít potíže s alkoholem, které ji provázely až do konce života.
Roku 1986 se naposledy objevila před kamerou, a to v pořadu Kavárnička dříve narozených, kde zazpívala i píseň Život je jen náhoda. Zemřela 3. března 1987 v Praze.
