Naše redakce obdržela dopis od paní, která si přála zůstat v anonymitě, ale chtěla se s námi podělit o svůj příběh. Proto ji pojmenujeme třeba Eva. Její vyprávění odhaluje hluboké generační rozdíly a nelehkou situaci, kterou prožívala se svou dcerou. Příběh jsme se rozhodli převyprávět, abychom poukázali na to, jak důležité je porozumění a empatie mezi generacemi, i to, že generační rozdíly jsou zcela normální.
Generační rozdíly jsou fenoménem, který ovlivňuje rodinné vztahy po celá staletí. Někdy jsou si rodiče a děti velmi blízcí, nehledě na to, je-li mezi nimi dvacet, třicet nebo třeba i čtyřicet let věkového rozdílu. Jindy to naopak skřípe. Většinou si myslíme, že když jsou si matka s dcerou věkově blízké, matka tedy měla dítě velmi brzy, bude mezi nimi vztah veskrze kamarádský. Ale jak nám ukazuje příběh naší „paní Evy“, vůbec tomu tak být nemusí.
Každá generace vyznává jiné hodnoty, priority i způsob života, což často vede ke konfliktům mezi rodiči a dětmi. Zejména v dnešní době, kdy se tempo života velmi zrychluje a technologie řídí v mnohém naše životy, se generační rozdíly mohou zdát ještě výraznější. Rozdílné přístupy k výchově, kariéře nebo životním cílům mohou proto vytvářet ještě hlubší propasti mezi generacemi.
Zatímco starší generace často vychází z tradičních hodnot a zkušeností, mladší generace bývá ovlivněna dynamickým světem plným nových možností a technologií. Tento střet hodnot a zkušeností může vést k nepochopení a napětí v rodinách. Příběh, který dnes přinášíme na motivy životní zkušenosti paní Evy, je typickým příkladem takovýchto generačních problémů.
Eva oslavila 62. narozeniny. Pár dní po nich seděla ve svém oblíbeném křesle a dívala se z okna na prázdnou ulici. Přemítala o tom, že život jí dal pořádně zabrat. Když jí bylo 19, porodila dceru Hanku. Tenkrát se jí zdálo, že celý svět je proti ní. Nejen že musela opustit školu, ale její vlastní matka ji odmítla podporovat, protože se stala mámou příliš brzy. „Dítě s dítětem,“ říkala tehdy babička a zavřela dveře s hlasitým prásknutím. Eva se musela od té doby spolehnout jen sama na sebe, protože otec Hanky ani nevěděl, že nějaká jeho dcera existuje. Pracovala na několika místech, často až do úmoru, aby zajistila Hance to nejlepší.
Hana vyrůstala v lásce, ale měla přesně dané hranice, Eva byla přísnou mámou. Chtěla, aby její dcera měla lepší život než ona sama, a tak na ni kladla možná až příliš vysoké nároky. Hana to však chápala jinak. Viděla jen matku, která je neustále nespokojená a kritická. Tato propast mezi nimi se s léty prohlubovala. Není se proto čemu divit, že Hanka odešla z domu hned po střední škole a se svou mámou byla v kontaktu jen zřídka.
Když Evě bylo 50 let, pokusila se situaci změnit. Pochopila, že její důslednost a asi až přílišná přísnost způsobily, že se jí dcera tak odcizila. „Můžeme začít znovu?“ zeptala se Evy jednou večer v telefonátu. Ale Hanka zůstala i tak chladná. „Už je pozdě, mami. Mám svůj život,“ odpověděla stručně a bez emocí.
Nyní, po dalších 12 letech, se Eva cítila opuštěná a plná lítosti. Litovala sebe, litovala, že její jediná dcera ji nechce vidět. Litovala, jaká byla. Snažila se pochopit, kde se v jejich vztahu stala chyba. „Možná jsem ji měla více pochopit, více milovat bez podmínek,“ přemýšlela stále častěji. Přestože byla na dceru pyšná, protože Hanka si vybudovala úspěšnou kariéru a měla i vlastní rodinu, cítila se jako cizinec v jejím životě. Chtěla to změnit. Dala by za šanci cokoli.
A pak, jednoho dne, přišla nečekaná zpráva. Hanka se s rodinou přestěhovala zpět do rodného města. Eva neváhala ani minutu. Bylo jí jasné, že musí právě ona udělat první krok. „Chtěla bych tě vidět,“ napsala dceři zprávu. A se strachem čekala, jestli vůbec přijde nějaká odpověď. A kupodivu ano, odpověď přišla brzy. „Dobře, můžeme se sejít,“ stálo v ní.
Setkání bylo zpočátku rozpačité. Obě ženy seděly naproti sobě v kavárně a mlčely. Nakonec Eva prolomila ticho: „Omlouvám se za vše, co jsem udělala špatně. Jen jsem tě chtěla chránit a zajistit ti lepší život.“ A pak se stalo něco, v co Eva jen doufala. Hanka se na mámu podívala a poprvé po mnoha letech se usmála. „Já vím, mami. Možná bychom měly začít znovu.“
Tento úplně jednoduchý dialog byl začátkem nové kapitoly jejich vztahu. I když už si nemohly vrátit ztracený čas, rozhodly se, že se pokusí pochopit jedna druhou a začnou znovu. Jejich rodina byla větší. Udělaly za vším tlustou čáru. Možná, že život ani jedné z nich nebyl ideální. Ale teď měly naději, že společně najdou cestu k porozumění a lásce.
Podívejme se hned na dva názory na mezigenerační problémy. Ten první názor je český. „Výchovné praktiky předchozí generace byly velmi poznamenané historickými událostmi v podobě 2. světové války a hlavně komunismu. Jak ukazuje studie z roku 2010, čeští adolescenti se svým smýšlením už tehdy podobali spíše vrstevníkům ze západoevropských zemí než svým rodičům. Právě tito adolescenti jsou nyní sami rodiči a rozdíly zůstávají, možná se ještě zvýraznily. Zatímco jejich rodičům bylo vtloukáno vlastní zájmy a blaho svých dětí obětovat v zájmu celku (nerozmazlovat miminko láskou, nenosit, nevěnovat mu příliš pozornosti, všechny nacpat do tabulky a vychovávat „podle předlohy“ bez ohledu na individuální charakteristiky a potřeby), nová generace vychovává děti citlivěji, podle jejich konkrétních potřeb a s maximálním ohledem na jejich blaho. Oboje bylo a je dáno ale hlavně tím, co je v dané době obecně považováno za nejlepší,“ píše Andrea Šustrová se na webu médium.cz.
Podle americké psycholožky, doktorky Shawn Meghan Burnové, profesorky na kalifornské polytechnické univerzitě, je generační konflikt přirozenou součástí lidské zkušenosti. „Generační nedorozumění a kulturní střety (tzv. generační mezery) jsou součástí lidské cesty. Je typické, že každá generace vytváří a přijímá novou hudbu, tanec, módu, účesy, technologie, slovník a genderové výrazy, které je odlišují od předchozích generací,“ vysvětluje Burnová ve svém článku pro Psychology Today.
„Tento generační střet může být poháněn také tzv. sociální identitou. Podle teorie sociální identity, když znevážíme členy jiné skupiny, cítíme se lépe ve své vlastní skupině a smýšlíme lépe o sobě samých. Je důležité, abychom se aktivně bránili této generační zaujatosti, protože podporuje věkovou diskriminaci a poškozuje mezigenerační vztahy. Místo toho bychom měli podporovat mezigenerační rozdíly a spolupráci, abychom mohli společně čelit problémům, které naši současnou společnost sužují.“
