Důvodů, proč je křik špatnou výchovnou metodou, je několik:

1. Jedná se v podstatě o psychické týrání.

Děti křik nesou mnohem hůře, než si připouštíme. Dospělí se s hádkou a křikem vyrovnají samozřejmě lépe a s menšími následky než děti. Pro ně je to velmi bolestné, mají pocit, že je rodiče v tu chvíli přestali mít rádi. Děti navíc křik často nechápou, přijde jim neúměrný tomu, co se stalo.

2. Jako rodiče ztrácíte jejich důvěru

Děti u rodičů hledají oporu, pochopení, bezpečí a lásku – a to i v případě, že něco špatného provedou. Často je to neúmyslné, a i když jste jim říkali, ať dávají pozor nebo spadnou, tak s rozbitým kolenem dítě spíš ocení obejmutí a pofoukání, než křik „Co děláš?“, „Proč nikdy neposloucháš, co ti říkám?“, „Roztrhl sis kalhoty, ty dostaneš!“ Může to dojít až tak daleko, že děti budou lhát, zapírat, nesvěřovat se s problémy – prostě jen proto, aby rodiče zase nekřičeli.

3. Paradoxní výchovný prostředek

Děti se snaží být jako my, vše, co dělají, se učí od nás. Pokud na dítě křičíme, učíme ho, že si věci může „vyřvat“ a také to bude dělat. Jako dospělí pak mohou být schopni argumentovat pouze křikem, tak jak byli doma zvyklí od vás.

4. Může to ovlivnit jejich osobnost

Jak už jsme zmiňovali, děti, na které se křičí, mohou být později v komunikaci agresivnější anebo jsou naopak bojácnější a pokud na ně někdo zakřičí, udělají to, co dotyčný chce. místo toho, aby dokázali reálně zhodnotit situaci. Pod tlakem pak mohou udělat tu spoustu nešťastných a hloupých rozhodnutí, kterým jste chtěli zabránit.

Samozřejmě pokud dítě opravdu něco provede, musí být důrazně napomenuto. Nicméně není nutné předvést hlasitou hysterickou scénu plnou výčitek. A ruku na srdce-někdy i pro úplné maličkosti.