Dneska jsou lidé většinou naštvaní a vystrašení. Brblají, pořád se jim něco nelíbí a bojí se, co přinese budoucnost. Jako balzám na duši pak působí setkání s milým a pozitivním člověkem – režisérem, hercem a moderátorem Ondřejem Sokolem (48).
Kde se ve vás bere tolik optimismu?
Poslední dobou se snažím žít přítomností a vážím si toho, co mám, protože za dva roky to může být všechno jinak. Jsem šťastný třeba při natáčení. Sedím v make-up busu a říkám si, že až budu jednou starý, budu na to vzpomínat.
Třeba je to i tím, že jste zamilovaný…
Asi to s tím také souvisí. Nebo možná vstupuju do další etapy života. Ale vždycky se v ten nejšťastnější okamžik leknu. Mívám takové záchvaty. Třeba jedu na motorce z natáčení a zavolá mi moje přítelkyně Niki. Zastavím a povídáme si a já si říkám, jak jsem v tu chvíli strašně šťastnej. A pak mě hned napadne: „Teď mě srazí auto. Takhle to vypadá těsně před smrtí.“ Člověk si řekne: „Jsem šťastnej,“ a bum, konec.
Povězte něco o své přítelkyni...
Je krásná. A baví mě, jaká je. Jsem šťastný, že se to stalo a jsme spolu. Ale hlavně jsem nikdy nezažil takovou symbiózu, abychom měli s partnerkou tolik věcí společných. Vedeme obyčejné rozhovory. Když jsme spolu, není nikdy ticho. Uvědomuji si hodnotu toho společného života, jak krásně přirozené je být spolu víc a víc. Začal jsem kvůli ní omezovat i práci a karanténa, kdy jsmespolu strávili tři měsíce v našem domě v Jeseníkách, pro mě bylo jedno z nejhezčích období za poslední skoro desetiletí.
Že se chcete vzít, jste zveřejnil na Instagramu. Proč zrovna takhle?
Protože už jsem se za ta léta naučil, že nejlepší způsob, jak se bránit bulváru, je říct věci rovnou. Pak zamezíte spekulacím. Chci mít klid, tak jsem to řekl sám.
Kdy bude svatba?
Měli jsme ji naplánovanou na letošní léto, ale protože se měla odehrávat mimo republiku, museli jsme ji odložit. Doufáme, že příští prázdniny to vyjde. Já z toho nápadu rozhodně nechci ustoupit.
Nikola je o dvacet let mladší. Neštve vás někdy, že set o právě v bulváru řešilo?
Já jsem ve svém životě potkal už tolik lidí a vztahů, kdy byli lidé daleko od sebe a fungovalo jim to perfektně. O věku to není. Možná ji by to mohlo jednou začít štvát, ale zatím se zdá, že je spokojená.
Čemu se spolu smějete?
Niki se směje mým vtipům. To jsem rád.
Hádáte se vůbec někdy?
Strašně. Do krve sice ne, ale když něco řešíme, je to hodně emotivní. Hlavně taková hádka vám všechno okamžitě vyčistí, nic nezůstává nevyřčeno pod povrchem. My máme prostě takovou kvartální italskou domácnost.
Z předchozího manželství máte dvě děti. Co na vaši přítelkyni říkaly?
To je pro mě strašně důležité. Kdyby nebyly v pohodě, myslím, že by to s Niki nikdy nepostoupilo dál. Já jsem si vždycky na tohle dával bacha a málokterou přítelkyni jsem dětem představil. Pro mě jsou děti, ačkoli už je jim dost let, pořád naprosto zásadní.
Zasahujete jim do života?
Vždy jsem obdivoval svou matku, která byla skvělá v tom, že mě nikdy od ničeho neodrazovala. Říkala: „Když to uděláš blbě, odneseš si to sám.“ Snažím se mít podobný přístup i ke svým dětem. Podporuju je v tom, co chtějí dělat, ale je to jejich život, nechávám je rozhodovat. Tlačit je do něčeho, je blbost, to je pak člověk nešťastný. Snažím se být jim k dispozici, nablízku, když potřebují vyslechnout, jinak je nechávám být. Hlavně se povedlo, že jsou obě vzdělané a sečtělé, a to je znamení, že mají svoje názory.
Jak vnímáte jejich generaci? Měnil byste s nimi?
Jsem z téhle generace nadšený. Jsem rád, že mají svůj názor a nenechají si rvát do hlavy něco, co jsme museli poslouchat my. Jen se trochu bojím, že historie se bude opakovat. Vidím spoustu nebezpečí. Ale to je nepřenosná informace, bohužel. Lidstvo je nepoučitelné.
Z čeho máte největší obavu?
Mám hrozný strach z té korektnosti, která vede jen ke svazáctví a komunismu.Vidím, že se vlády ujímají lidé, kterým nejde o myšlenku, ale o moc. Že se v Americe zakazují filmy, protože homosexuála nehraje homosexuál. Takhle to začíná. Ale nic se s tím nedá dělat, lidi si tím musejíprojít sami. Svět už bude patřit jim.
Mluvíte, jako byste byl starý…
Vždyť je mi pade! Už se zamýšlím nad tím, že mám před sebou tak nejproduktivnějších deset let a pak už bych měl vyklidit pozice. Když jsem byl mladý, říkal jsem si, že lidi, kterým je šedesát, už by měli jenom zdobit, ale neopruzovat svými názory. Já se snažím o symbiózu. Teď s MartinemFingerem v Činoheráku přebíráme vedení. Já jsem šéfrežisér, on umělecký šéf. Pořád jsme v divadle braní jako mladí, ale já říkám, že to tak není. Pomalu bychom to měli spíš začít předávat někomu dalšímu my.
Je vůbec komu něco předávat?
Ale ano, je. Doba se strašně rychle mění. Mladí pomalu přestávají mít o divadlo zájem. Kdysi byla cesta, jak se dostat do televize, jedině přes divadlo. Dneska je v něm jedině ten, koho to opravdu baví. Ale aspoň se to protřídí.
Jaká vůbec byla vaše cesta k divadlu?
Moje maminka mě vodila do divadla odmalička. Na hry pro dospělé. Nejdřív u nás v Šumperku, pak mě začala vozit do Prahy. Jejím spolužákem byl Ivo Krobot, shodou okolností režisér Činoherního klubu. Tam mě přivedli jako malého a já jsem zažil něco, co se nedá popsat. Nikdy by mě nenapadlo, že tam jednou budu hrát, natož to řídit. Já vlastně stále žiju splněný sen, nemám si na co stěžovat.
Nemrzí vás někdy, že sbíráte ceny Thálie a Alfréda Radoka a kvůli televizi vás lidi vnímají spíš jako baviče?
Kdysi jsem v Ypsilonce viděl představení, které se jmenovaloVrah. Hrál v něm Oldřich Kaiser, který byl tenkrát v televizi pořád. Byla to vážná hra, ale lidi se celou první hodinu smáli čemukoli, co ten Olda udělal. Přitom se nesnažil o srandu. Ale otočil hlavou a lidi měli pocit, že dělá ještěrku. Na druhou stranu díky tomu na něj chodili. Myslím, že vzdělaní lidé vědí. Někdy mě to sice naštve, když vidím hlupáky, co mě mají za moderátora, který se rozhodl zahrát si divadlo, ale že by mě to odbouralo, to ne.
Zná vás opravdu spousta lidí. Nevadí vám, když vás někdo třeba zastaví a chce s vámi selfie?
To mi nevadí. Párkrát v životě se stalo, třeba byly děti nemocné, že jsem se hodinu fotil a už mě to v tu chvíli štvalo. Ale vím, že ti lidi jsou pak nešťastní a smutní, když je odmítnu. Sám si pamatuju, jaké to bylo, když jsem stál frontu na něčí podpis, jak to pro mě bylo důležité.
Na koho jste třeba stál frontu?
Nejdřív pro mě byli samozřejmě důležití všichni herci. První člověk z televize, kterého jsem v životě viděl, byla Jiřina Švorcová ze seriálu Žena za pultem. Maminka mě tenkrát musela odnést Národní třídou, protože já jsem stál a koukal na Jiřinu, která šla kolem, a normálně mi přestaly fungovat končetiny. Maminka mě musela vzpamatovat, protože já skutečně upadnul do kómatu.
To je pochopitelné, viděl jste velkou herečku...
Nemohl jsem uvěřit, že ten televizní svět opravdu existuje, že jsou ti herci skuteční. A najednou to bylo tady!
Pak jste poznal další hvězdy…
Jak jsem chodil do divadel, vídal jsem je. Obdivoval jsem Abrháma, „Nárožku“, Libušku a ještě Bolka Polívku. Ten byl pro mě zjevením. Jako dítě jsem snil o tom, že s ním hraju v nějakém představení.
Jak se vám s těmito lidmi dneska pracuje?
Říká se, že se vám v těle jednou za sedm let vymění veškeré buňky. To znamená, že po sedmi letech už nejste ten samý člověk. A já se takhle zpětně koukám na sebe. Jako na někoho jiného. Někdy si na ty dětské pocity vzpomenu a říkám si, „kdybych tohle věděl“... Tak bych se toho nedožil, protože bych umřel štěstím.
