Promotion
Promotion
Promotion

Adéla Gondíková pro Svět ženy: Nemám touhu někomu něco dokazovat

Promotion
Promotion

Mám pocit, že od pořadu Tvoje tvář má známý hlas jste dlouho nebyla nikde vidět. Nechybí vám doba, kdy vás s bratrem bylo všude plno?

Kdepak. S bratrem Daliborem spolu pořád hrajeme v Liberci Sugar, takže se vídáme pravidelně, stejně jako na různých rodinných oslavách. V telefonickém spojení jsme dennodenně, něco spolu neustále řešíme. Co se práce týče, jsem moc spokojená s tím, jak to je. Nemám touhu někomu anebo sobě něco dokazovat.

Nemáte ani nějakou vysněnou roli?

Nemám, protože kdyby nepřišla, tak bych byla zklamaná. Takže si celý život nic nepřeju, tedy kromě zdraví blízkých. Klidně se tak léta věnuju jen komediím. Vždyť nepotřebuji hrát vážné a srdcervoucí kusy, i když školy na to mám, takže bych to dokázala. V mém věku jde člověku spíše o to, s kým dělá než co. Jsem šťastná v naší partě a obklopuji se dobrými lidmi. Raději tedy oželím to, že budu jinde líp zaplacená a uznávaná, když by to mělo být v prostředí, kde nebudu svá. To bych nebyla já.

 

Hrajete v divadelních představeních i s manželem. Vyhovuje vám to?

Hrajeme spolu vždy v létě pod žižkovskou věží. Na společné hraní jsme zvyklí, vždyť jedno představení hrajeme už osm a druhé šest let. Oba máme jinak dost práce, proto to Jirka takto vymyslel, abychom se vůbec viděli. Je v tomhle úžasný, třeba během karantény byl šťastný, že si jeden druhého konečně užijeme. Chodili jsme na dlouhé procházky a klid, který jsme prožívali, bychom si nikdy sami nedopřáli. Navíc se mi celou dobu smál, že ho živím, protože jsem docházela do práce v rádiu ČRo 2, kde každou středu dělám rozhovory.

Pořad se jmenuje Blízká setkání. Užíváte si ta „blízká setkání“?

V rádiu jsem vyrostla, je pro mě magické a fascinující. Nabídky na práci v něm jsme s bratrem dostávali celou dobu, kdy jsme působili v televizi. Tehdy nás ale limitoval čas, přijala jsem až návrh dělat rozhovory. Ačkoliv je dělám posledních dvacet let, nynější příprava je náročnější a zabere hodně času. Ale baví mě to, protože mám pocit, že vše vím, stejně jako jsem měla v Loskutákovi. Přehled z něj mi zůstal dodnes. Vím, komu zavolat s jakým problémem, nebo že růže se stříhají, když odkvete zlatý déšť. Teď mám zase přehled o lidech, o které bych nezavadila. Přešla bych zajímavé světy. Díky tomu jsem obohacená.

"Sestřičky a ošetřovatelky mají můj obdiv."

Leccos se můžete dozvědět i díky roli zdravotní sestry. Prý jste jí chtěla být i ve skutečnosti…

Ano, baví a naplňuje mě pečovatelská činnost. Potvrdila jsem si to, když jsem se starala o babičku a docházela za ní každý den do nemocnice. Tam jsem k té práci hodně přičichla. Jak jsem tam trávila spoustu času, dost jsem toho viděla a pak i dělala. Automaticky jsem pomáhala ostatním na pokoji. To se nevytahuji, přijde mi to přirozené. S ostatními si s úsměvem něco vyprávět, abych odvedla pozornost od bolesti či problému, něco podat, přinést... Sestřičky a ošetřovatelky mají můj obdiv. Není to mé jediné vysněné zaměstnání. Ráda bych byla i učitelkou ve školce, protože děti miluju. Jako poslední možnost jsem chtěla na dráze štípat lístky, pocházím z ajzboňácké rodiny.

Sestru jste si zahrála už dřív. Jaké to je vrátit se do nemocničního prostředí v seriálu Modrý kód: Sestřičky?

Jsem spokojená. Má role není unylá sestřička, která proplouvá díly a tu je s jedním, pak s druhým. Míša je ukotvená optimistická bytost, která nezkazí legraci. Má hodně ze mne. Má manžela, děti a kamarádky. Na rozdíl ode mě ovšem vychovává miminko, což už si nedovedu představit. Sice máme vnoučka od manželovy dcery a moc si to užíváme, ale myslím, že by nám za pár let došly síly.

"Nemám potřebu se sledovat."

Když už jsme u toho plynutí času, jak vnímáte svůj věk a jak se o sebe staráte?

Nemám potřebu se moc sledovat, vlastně se na sebe do zrcadla nekoukám. Snažím se poctivě chodit na kosmetiku, kterou mi Jirka předplatil jako dárek. Chodím na mikrojehličkování a používám českou kyselinu hyaluronovou a přírodní olejíčky. Takže jsem pořád mastná, ale spokojená. Vím, že pleť i vrásky jsou geneticky dané. Třeba maminka žádné vrásky nemá a vždycky mě napomíná, že já je stejně mám na čele z toho svého kroucení se a ksichtění se.

"Jsem ta nejhodnější maminka na světě. Myslí si to všichni. Samozřejmě kromě dcery."

A vy jste jaká maminka? Jste s dcerou kamarádky?

Podle mě jsem nejhodnější maminka na světě! Nejbenevolentnější, říkají to všechny její spolužačky. Samozřejmě kromě ní. Jsme si blízké, ale Nela má i svá tajemství. Takže jí nekoukám do telefonu, když si něco píše vedle mě, abych se něco nedozvěděla o sobě, o ní nebo kamarádkách.

Nedozvíte se to stejně ze sociálních sítí?

Kvůli Nele jsem si dokonce zařídila Instagram, i když to nemám ráda. Vždyť jsou to jen fotky, říkala jsem si, navíc jsem měla pocit, že budu moci vše kontrolovat. Jenže pak mi známí prozradili, že Nela může mít klidně deset jiných účtů. Ale já jí věřím. Důvěra je hodně důležitá.

 

Na vaší svatbě jste měly s dcerou i stejné šaty...

Vysnily jsme si, že budeme mít stejné šaty, až se převléknu ze svatebního.

I ty svatební byly nádherné…

Sama bych je nevybrala, ale vlastně mi je vnutila Maruška ze salonu Adina. Jsem hrozná konzerva, ale nechtěla jsem usedlý kostýmek s klouboukem. Představovala jsem si delší rukávy, malý dekolt a volný střih, abych mohla jíst, jak chci. Vymyslela jsem si princeznovské šaty jako měla vévodkyně Meghan. Jenže když jsem podobné oblékla, najednou to nefungovalo. Do svatby zbývaly tři dny. Vyzkoušela jsem tedy cosi, co v salonu viselo na ramínku – krajkové šaty, obepnuté, s rozparkem až nahoru, který jsme raději trochu zašily… A tak jsem to riskla, protože mi Jirka nechtěl pomoct s rozhodnutím. Chtěl mě vidět až tam.

To je krásné.

On je velmi romantický. Přiznávám, že z celé svatby jsem měla nervy jen z šatů. Ale vyšlo to a všichni říkali, že mi to sluší, za den jsem to slyšela dvěstěkrát. Tak mi Jirka vlastně proti mé vůli připravil nejhezčí zážitek života.

Proč proti vaší vůli?

Já už jsem se nechtěla vdávat, netoužila jsem po velké svatbě. Chtěla jsem dožít tak, jak to bylo. To by mi stačilo.

"Už žádnou velkou změnu neplánuju."

Co vás tedy přesvědčilo po devíti letech soužití s ním?

Asi on. Moc chtěl, abychom si svatbu užili teď, když jsme ještě mladí, a ne za deset let. I kvůli rodičům. Už žádnou velkou změnu neplánuju, bylo jich dost, takže jsem si řekla, proč ne.

Měli jste svatbu v Kostelci u Křížků. Máte k tomuto kraji blízko?

Bydlíme nedaleko a máme tam kamarády. Ten prostor nám přišel nejvhodnější, protože Jirkův největší dárek pro mě byl koncert JAR, které milujeme. Nakonec to byla megalomanská produkce, která ovšem stála za to.

Manžel opravdu vypadá jako největší romantik na světě.

Ano, to on je.

"Manžel spíš pluje a lítá, já jsem pragmatičtější."

Jste také taková?

Asi jako každá holka. Jsem ale větší cynik a nohama víc na zemi. Manžel spíš pluje a lítá, já jsem pragmatičtější. Ale dokážu si také věci užít romanticky a podat se tomu. 

Byla i žádost o ruku tak velkolepá?

Proběhla na korsické hoře ve 2500 metrech. Čtrnáct dní jsme se odhodlávali na ni vylézt. Byla jsem trochu rozladěná, protože jsem si předtím četla na internetu, že ten výstup není jen tak. Jirka ale potřeboval, abychom tam vyšli. Když jsme se blížili k vrcholu, tak jsme před sebou měli náročnější úsek stoupání a já řekla, že dál nejdu. Že ten vrchol zas tak vidět nepotřebuju. Jenže když tam vyskotačil jeho tatínek, kterému je přes sedmdesát, tak jsem se nechtěla nechat zahanbit. Nahoře se otevřely neuvěřitelné výhledy a Jirka poklekl. Ovšem nepočítal s tím, že se budu pořád smát, protože jsem nechápala, co se děje. Existuje z toho moc pěkné tříminutové video. Pak přiznal, že tu krabičku s prstenem u sebe nosil celé dva týdny.

Na dnešním focení s sebou máte tříměsíční štěně. Jak se k vám nový člen rodiny dostal?

Fenka Maybe je dárek dceři Nele k 16. narozeninám. Celých šestnáct let jsem jí totiž vysvětlovala, že pejska mít nemůžeme. Vloni se ale dostala na obor PET specialista a byla jediná ve škole, kdo nemá zvíře, což nám ráda připomínala. Vyměkli jsme až po svatbě. Vybrali jsme retrívra, protože to není zvíře, ale člověk – pokud tedy vydržíte první tři roky. Teď procházíme fází štěněčího amoku, což je vtipné. Když si ale představím, že jednou přiběhne třicetikilové zvíře, které povalí mě, babičku i dědu, to už by vtipné nebylo. Půjde na cvičák.

S manželem moc rádi zahradničíte. Neutrpí teď zahrada, když máte štěně?

Zahradničí hlavně Jirka a má opravdu velkou úchylku na trávu. Když kouká na zelený a hezký trávník, ideálně se západem slunce, přináší mu to klid v duši. Připravili jsme tedy oplocený prostor za garáží, kde jsme si mysleli, že náš chytrý a dobře vychovaný pes bude žít. Brzy nám ale došlo, že tudy cesta nevede. Jednou nám Maybe utekla ven, podruhé si vzpříčila nohu, pak našla díru v pletivu… Náš bezva plán tak úplně nevyšel.

A trávník zatím je?

Samozřejmě, že ne! Od Jirky je to velká oběť, že na psa přistoupil. Ale jak se říká, kdo nejvíc brojí proti psovi, ten ho pak má nejraději. Přesně k tomu to u nás spěje.

"Člověk všechno v dětském věku vnímá jinak..."

Vracíte se někdy do rodného Sokolova?

Máme tam příbuzné a kamarády. I Jirku jsem tam konečně provedla. Brácha to tam zase celé proběhal, zná všechny stezky a popisuje mi, jak město vzkvétá. Když jsem před lety přijela ze Sokolova do Prahy, překvapilo mě, jak si všichni mysleli, že jde o odporné místo s doly a chemičkami. Přitom hned vedle je CHKO Slavkovský les. Prožila jsem tam krásné dětství a nechápala jsem, proč mi haní mé půvabné město. Člověk všechno v dětském věku vnímá jinak, třeba i ten odpad z chemiček na balkoně.

Vy jste to tam ještě neproběhala? Nejste tak velká sportovkyně jako bratr?

Jsem spíš na dlouhé procházky. I když jsem běhání vyzkoušela kvůli fyzičce, abych vystačila s dechem v Mamma Mia, kde se zpívá a tančí. Tak abych nebyla na jevišti celá modrá. Našla jsem si pětikilometrový okruh, který jsem dobíhala úplně rudá, ale zvykla jsem si. Droga se z toho ovšem nikdy nestala. Přes úvodní odpor mně to sice přestalo vadit, ale běh nevyhledávám. Pořád jsem v takovém životním úprku, takže třeba na cvičení nebo bazén nikdy nedojde, i když možnosti jsou. Na pohyb je teď dobrý pejsek, i když vycházky s ní zatím nejsou dlouhé.

"Radši si zajedu na tři hodiny domů než někde zevlovat po Praze."

Máte raději město, nebo venkov?

Bydlíme na venkově a zatím jsme se nedostali do stadia, kdy by nevýhody převážily. Připadá mi, že jsem z města nikdy neodešla. Prahu mám ráda od doby, když jsem se vykořenila ze Sokolova a patnáct let bydlela po podnájmech. Mám pocit, že jsem ve městě každý den a zároveň mě to na venkově nepřestalo bavit. Ani v korona krizi mi město nechybělo a i dnes, když jedu do rádia či na natáčení, radši zajedu na tři hodiny domů než někde zevlovat po Praze.

Jste oblíbený herecký pár. Nechává vás na venkově bulvár v klidu?

Tenhle druh tisku nesleduji, jen nám občas někdo řekne, že píšou to či ono. U pumpy, v kadeřnictví nebo nemocnici někdy zahlédnu titulky, skoro vždy se v bulváru i najdu. Píšou většinou o tom, že máme problémy, rozcházíme se nebo že mě Jirka opustí, protože nemáme miminko. A pak jsme zase šťastní! Neberu to vážně, je mi to jedno.

Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion

Roční předplatné Svět Ženy

Svět ženy
Promotion
Promotion
Promotion
Promotion