Nelze se dlouhodobě vyhýbat problémům. Obvykle se jeden za druhým nabalí na sebe a kutálejí se za námi, až se dokutálejí k našim patám, na které pomalu (a pak hodně rychle) šlapou. Složitěji pak rozplétáme uzly problémů, abychom svůj život dali zase do pořádku.
Než jsme si šli po škole hrát, měli jsme mít napsané domácí úkoly, a než přišla na návštěvu kamarádka, muselo být v pokoji uklizeno. Abychom si užili to příjemné, odbyli jsme si nejdříve to, co bylo povinností. Jinými slovy, v první řadě jsme vyřešili problém. Jenže ne vždy se tento vzorec promítne do našeho chování v dospělosti. proč, když tak krásně fungoval? Ne že bychom snad nechtěli cítit ten příjemný pocit, kdy se zbavíme myšlenek, které nám visí za krkem a překážejí v hlavě. Spíš se tak moc stresujeme samotným řešením problému, že ho radši odsuneme stranou. Tam ale může zůstat, jen dokud se z malého problému nestane větší. Necháme-li problém, který zaplavil naši mysl a život, dál růst, způsobí nám mnohem nepříjemnější pocity než jeho samotné řešení.
To si ale obvykle neuvědomíme do doby, dokud třeba kvůli jedné kontrolce na palubce auta, která se rozsvítila, protože my problém včas nevyřešili, nezačne svítit druhá a třetí nebo auto vůbec nenastartuje. Nebo dokud naším nevyřešeným problémem nezatopíme někomu dalšímu. Někomu, komu kvůli nám vznikne problém... Tady dost pravděpodobně nastane okamžik, kdy si uvědomíme, že přetrpět řešení problému by pravděpodobně stálo za slastnou úlevu, kterou bychom pociťovali v tento moment, kdybychom včera jednali jinak.
Pravděpodobně si příště dáme velký pozor na všechny rozsvícené kontrolky v autě, pokud nám jednou zavaří. Tedy – my jsme si vlastně jimi zavařili sami, ale hodit vinu na to zatracené auto je tak snadné... proto jestliže nejsme zrovna prototypem všech automaticky úkoly plnících, formuláře odevzdávajících nebo jiných problémů řešících vzorňáků, pomysleme na to, že právě minulé průšvihy nám mohou pomoci do budoucna, kdy se rozhodneme svůj postoj k problémům vyřešit. Ono totiž často nejde jen o rozbité nebo zapomenuté věci či jiné lapálie. Problémy, které si můžeme nést na hrbu, mohou mít mnohem fatálnější dopady, a tak je třeba přehodnotit svou schopnost řešit je co nejdříve. Třeba zrovna teď.
Pokud si rovněž uvědomíme, že nějaký problém nastal, jsme na nejlepší cestě ho zdárně zdolat. On se totiž sám stejně nevyřeší, jen bude potichu bobtnat. Jeho přijetím získáme dost času k dobru. Když si uvědomíme jeho souvislosti a rozeznáme, na čem skutečně stojí, jdeme přímo naproti úspěchu. Zkusme tak brát každý problém jako výzvu a představit si, jak se budeme cítit, až z našeho života jednou provždy zmizí. Možná pak do jeho řešení skočíme s mnohem větší vervou, než kdybychom stále dokola vnímali jen to zdlouhavé a nepříjemné řešení nebo svůj „trabl“ zametali pod kobereček.
Často stačí nechat nahlédnout do našeho trápení někoho dalšího, nezaujatého, abychom získali impulz k řešení. Dotyčný uvidí naše trápení z jiné perspektivy, možná i trochu střízlivěji, s nadhledem a potřebným odstupem. Možná se nám také uleví díky myšlence, že máme s kým své problémy sdílet. Říká se totiž, že přátelství dělí strasti a násobí radosti.
Řešení problémů je vlastně takový nekonečný příběh. Vždy se objeví nějaký další, někdy dva naráz. Proto je vlastně nemožné mít jednou provždy vše vyřešeno a dát nohy na stůl. Možná jich ale nebude tolik, pokud drobná trápení, která nás denně potkávají, nebudeme nazývat problémy. Dokud máme co jíst, máme nohy v teple a střechu nad hlavou, obklopuje nás rodina a všem slouží zdraví, pak snad ve skutečnosti žádný problém není tak veliký, jak se na první pohled může zdát.
