“Manžel je v léčebně a já táhnu všechno. Už nemůžu,” je na pokraji sil Barbora. Co dělat, radí psycholog Pavel Pařízek

Paní Barbora (46) se během posledního roku dívala, jak její manžel postupně rezignuje na práci, domácnost i rodinu. Nakonec sám uznal, že potřebuje pomoc. Začal docházet k psychologovi a poté se dobrovolně nechal hospitalizovat na psychiatrii. Zatímco on se léčí, Barbora zůstala sama, vydělává, stará se o děti, drží domácnost a pravidelně jezdí dvě stě kilometrů za manželem, protože si přeje vidět ji i děti.

Manžel je v léčebně a všechno je na mě

Pamatuju si, jak začal být jiný. Přestal se smát, přestal plánovat, přestal vstávat z postele. Nejdřív jsem si říkala, že je jen unavený. Pak jsem si myslela, že je nemocný, protože všechny příznaky na to ukazovaly. Šel k lékaři, chvíli byl doma na neschopence, aby si odpočinul. Jenže se to o moc nezlepšilo. Nevěděla jsem, kde je problém. Pak jsem si přečetla, že to může být krize středního věku. A pak jsem viděla, že už to není „jen něco“.

Mohlo by se vám líbit

“Asi mám krizi středního věku, ale potřebuju pauzu od všeho.” Bára neví, co dál. Odpovídá psycholog Pavel Pařízek

Rezignoval na všechno. Na práci, na nás, na sebe. Nezajímali ho děti, jak by s námi ani nežili. Když mi řekl, že potřebuje pomoc, vlastně se mi ulevilo. Několikrát jsem mu to navrhovala, ale on na mě vždycky křičel. A když se rozhodl jít dobrovolně na psychiatrii, věděla jsem, že je to správné. Jen jsem netušila, co to bude znamenat pro mě.

Manžel je v léčebně a já na všechno sama

Ráno vstávám první, budím děti, jdu do práce, řeším účty, nákupy, úkoly, porady. Večer padám únavou, ale ještě musím být silná máma. Po večerech mám brigádu, abych našetřila peníze navíc, protože každý víkend se musíme sbalit a odjet. Jedeme dvě stě kilometrů za manželem, protože chce vidět děti. Chce vidět mě. Má na to prý právo, je to moje povinnost. Sedíme tam v návštěvní místnosti a já se snažím usmívat, aby děti neměly strach. Cestou zpátky většinou mlčím, protože už nemám sílu mluvit. Miluju ho a chci, aby se uzdravil. Jenže mi přijde, že on v té léčebně vidí jen sebe. Že já tahám domácnost a všechno sama a ještě mě nutí za ním týden co týden tak daleko jezdit, to je v pořádku. Když se snažím navrhnout, že bychom jeden víkend byly doma a já i děti jsme si odpočinuli, začne hned výčitkami a tím, že už ho nemiluju a bráním mu v kontaktu s jeho dětmi. Já mezitím jedu na doraz a bojím se, že se jednoho dne zhroutím taky. Jak mám být oporou jemu, když už sotva stojím sama?

Mohlo by se vám líbit

“Manžel se zbláznil a chová se jako zastydlý puberťák,” stydí se Jana

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Barbořin příběh vypadá na povrchu jako příběh o nemocném muži a rodině, která ho podporuje. Ve skutečnosti je to ale příběh o dvou lidech, kteří potřebují pomoc, přičemž jeden ji dostává a druhý se o ni bojí vůbec požádat. Jádro problému nespočívá v manželově nemoci, ale v tom, že jeho léčba se děje na úkor zdraví partnerky, a všichni to považují za normální. Když se partner ocitne v psychiatrické péči, člověk, který zůstává venku, přebírá kompletní zodpovědnost za chod domácnosti, finance, děti i emocionální stabilitu rodiny. Zároveň se od něj očekává, že bude spolehlivou oporou pro toho v léčbě. Okolí ho vnímá jako toho silného. A právě tato role se stává pastí – jakékoli přiznání únavy je interpretováno jako selhání nebo nedostatek lásky. Pečující tak nemá legitimní prostor být unavený, natož nemocný. Na Barbořině situaci je důležité rozlišit dvě věci. Manželova nemoc je reálná a zasluhuje léčbu. Způsob, jakým ale komunikuje své potřeby, už s nemocí nemusí přímo souviset. Výčitky „už mě nemiluješ“ nebo „bráníš mi v kontaktu s dětmi“ ve chvíli, kdy se partnerka pokusí nastavit jedinou hranici, nejsou projevem nemoci, ale manipulativního vzorce. Nemoc zde funguje jako štít, za kterým se takové chování obtížně pojmenovává, protože partnerka se logicky bojí být ta, která ublíží nemocnému.

Dvousetkilometrová cesta každý víkend, brigáda po večerech, kompletní správa domácnosti a tlak na emocionální výkon při návštěvách – to není péče, to je cesta k vlastnímu zhroucení. Barbořin strach, že se jednoho dne zhroutí taky, není přehnaný, je realistický. Nastavit hranici neznamená opustit. Říct „tento víkend nepřijedeme“ není totéž co „už tě nemiluju“. Pokud manželova léčba nezahrnuje práci s rodinnými vztahy – rodinnou terapii nebo alespoň konzultace s partnerkou o udržitelném režimu – pak je neúplná. Dobrá psychiatrická péče by měla reflektovat, že pacient nežije ve vzduchoprázdnu. Barbora by si měla dovolit udělat jednu věc, která jí připadá sobecká, ale je zodpovědná: najít si vlastní odbornou podporu. I několik konzultací s psychologem zaměřeným na pečující může pomoci pojmenovat legitimní hranice a způsoby, jak je komunikovat bez pocitu viny. Zároveň by stálo za to promluvit s léčebným týmem o únosném režimu návštěv. Láska k partnerovi a ochrana vlastního zdraví nejsou protiklady – člověk, který se vyčerpá do dna, nakonec nemůže být oporou nikomu.

Mohlo by se vám líbit

"Po dvaceti letech manželství jsem Ondřejovi začala být nevěrná. Dodnes toho nelituji," svěřila se Olina

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Jak má paní Barbora dát manželovi najevo, že potřebuje také odpočinek, že nezvládá každý víkend jezdit dvě stě kilometrů tam a zpátky? Jak mu nastavit hranice, aby se ho nedotkly a zároveň mu nebránili v léčbě? Přečtěte si také příběh paní Emy, která potřebuje pečovat o dědu, ale ten je tvrdohlavý a vše odmítá.