„Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do takové situace. Vždycky jsem se považovala za silnou, nezávislou ženu - někoho, kdo dokáže rozpoznat špatný vztah na míle daleko. Ale tady jsem uvízla v něčem, co ze mě jako by pomalu vysávalo život, a dále vysává. A přesto nevím, jak z toho ven,“ uvedla Jitka (40 let) ve svém příběhu, se kterým se rozhodla svěřit Světu ženy.
Přečtěte si příběh, který Jitka do redakce napsala.
Když jsem ho poprvé potkala, všechno mi připadalo dokonalé. Byl okouzlující, pozorný a dával mi pocit, že jsem ta nejdůležitější osoba na světě. Rychle jsem se do něj zamilovala, možná až příliš rychle. Přátelé mě varovali před raketovým vývojem našeho vztahu, ale já je ignorovala. Koneckonců, kdo zná vaše srdce lépe než vy? A tak jsem se do toho vrhla po hlavě a věřila, že tohle je láska, na kterou jsem vždycky čekala.
Ale jak měsíce ubíhaly, věci se začaly měnit. Začal mě víc kontrolovat, kritizoval způsob mého oblékání, přátele, které jsem měla, a dokonce i to, jak jsem mluvila. Nejdřív jsem to brala tak, že mě chrání nebo že má prostě jiný vkus. Ale brzy se tato drobná kritika změnila v neustálé shazování. Dával mi najevo, že nikdy nejsem dost dobrá, že mám štěstí, že mám jeho, protože nikdo jiný by mě nechtěl. Začala jsem se postupně stahovat od přátel a rodiny, styděla jsem se přiznat, co se děje. Samozřejmě si všimli, jak jsem se změnila. Ptali se, jestli je všechno v pořádku, a já jim lhala, že jsem jen zaneprázdněná prací nebo unavená. Nesnesla jsem pomyšlení, že by se dozvěděli pravdu. Připadalo mi, že přiznávám, že jsem selhala, že nejsem tak silná, jak jsem si myslela.
Nejhorší na tom je, že to nebylo vždycky špatné. Byly chvíle, dokonce dny, kdy to bylo skvělé. Byl milý a starostlivý a mně to připomínalo, proč jsem se do něj zamilovala. Ty dobré chvíle mi dávaly naději, dávaly mi pocit, že se to možná zlepší, že když se budu víc snažit, bude všechno v pořádku. Ale hluboko uvnitř vím, že to v pořádku není. Vím, že takhle by se láska cítit neměla. Láska nemá způsobit, že se budete cítit malí, vystrašení nebo bezcenní. A přesto jsem tady a stále se držím naděje, že se změní, že se věci vrátí do starých kolejí.
Tolikrát jsem přemýšlela o odchodu. Dokonce jsem si jednou nebo dvakrát sbalila kufr, ale nikdy jsem se nedostala ze dveří. Děsí mě představa, že bych zůstala sama. Po tak dlouhé době jsem ze sebe ztratila tolik, že si nejsem jistá, kým bych bez něj byla. A pak je tu strach z toho, co by mohl udělat, kdybych odešla. Nikdy mě neuhodil, ale způsob, jakým dokáže v okamžiku přejít z láskyplného chování do krutosti, mě znervózňuje, co by se mohlo stát, kdybych skutečně odešla.
Fakt, že jsem se rozhodla svěřit se vám se svým příběhem, mi pomohlo vidět věci jasněji. Měla bych odejít a začít znovu. Ale pravdou je, že pořád nevím, jak to udělat. Cítím se uvězněná ve svém vlastním životě a nevím, kam se obrátit. Jedna moje část doufá, že když se podělím o svůj příběh, možná najdu odvahu udělat ten první krok. Zatím jsem však stále tady a snažím se najít cestu ven z tohoto toxického vztahu, který ovládl celý můj dosavadní život. Vím, že si zasloužím něco lepšího. Jen doufám, že jednoho dne budu dost silná na to, abych podle toho také jednala. Co mám dělat?
Názor odborníka, Roxy Zarrabi, Psy.D., klinické psycholožky, specializující se na vztahy:
„Velmi často nám brání opuštění toxického vztahu naděje, které se nám sem tam od partnera dostane. Pak žijeme v domnění, že se člověk, s nímž chodíte, změní. To vám však brání vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Je to podobné, jako byste měli velký hlad a pokračovali v konzumaci drobků v naději, že z nich vznikne celé jídlo - což nakonec vede k tomu, že skončíte hladoví a nespokojení.“
Příběh zaslala do redakce paní Jitka J., psychologytoday.com
