Zlobivé děti, arogantní rodiče, učitelé bez práce – tak vypadá výchova dětí v Čechách. Kdo za to může?

Že je učitelskému sboru dáno šílet ze zpovykaných studentů, ukázaly už starší pamětnické filmy, nejvýstižněji ovšem asi Obecná škola, ve které si Igor Hnízdo mohl v poválečném čase dovolit ztrestat nekázeň rákosovým náčiním.

Problém dnešních škol v kostce? Žák terorista, učitel bezmocná oběť. Případně obměněná varianta: rodič terorista, učitel oběť. Kauz, kdy pedagogové, ba i ředitelé škol nuceně odcházejí ze svých postů, protože byli nařčeni z nejrůznějších ústrků a obtěžování, přibývá. Jen namátkou – na pražské ZŠ Jiřího z Poděbrad musela před pár lety odejít družinářka, která uštědřila mimořádně drzému chlapci facku a jeho otec si ženin vyhazov prosadil u ředitele.

Odraz společenské nálady?

Jaká je situace mezi učiteli a žáky, dokládá analýza Asociace pedagogů základního školství. Přes 90 % zúčastněných učitelů se podle ní domnívá, že se chování dětí v posledních letech výrazně zhoršilo, a to nejen ve velkých městských školách, ale i v malých venkovských. Možná je to odraz celkové společenské nálady a životního stylu – sametová revoluce přinesla rozvolnění a liberální výchovu přejímanou ze Západu. Namísto rodičovské přísnosti nastoupilo cosi jako rodinná demokracie. Kterou si ovšem mnozí teenageři vysvětlují jako signál k absolutnímu pohrdání učitelskou autoritou.

Přesto rozdíl existuje: mezi malými a velkými školami. „Učím na prvním i druhém stupni na malé venkovské škole (170 žáků). Všechny žáky znám jménem, třetinu z nich jsem učila už na prvním stupni, máme vybudované vztahy z doby před pubertou, což je důležité,“ říká Kateřina Hejková z malé školy ve Středočeském kraji. „Venkovské děti jsou méně liberálně vychovávané, zato máme jiný problém – některé nejsou vychovávané vůbec, jiné hrubě a násilnicky. A právě tyto děti přímo prahnou po jiném, slušnějším přístupu dospělých, než jaký znají z domova. Vždy mám ve třídě několik takových, kterým se vyloženě nechce domů, raději by si pobyt ve škole jakkoli prodloužily.“ Nevýhody venkova? Nižší vzdělanost rodičů, nižší ambice, méně dostupných volnočasových aktivit, nižší životní úroveň. Výhody pro pedagoga? Tvárnější, poslušnější děti i rodiče. „Učitel tu stále platí za vzdělance a respektovanou osobu,“ míní Kateřina. „U městských rodičů, vysokoškolsky vzdělaných, profesně úspěšných, si učitel musí respekt vydobýt. Přesvědčit je o správnosti svých výchovných cílů a metod, třebaže mohou být odlišné od rodičových. To není snadné.“

Lítá zvěř

S dětmi zpovykanými a drzými se setkala právě ve městě, při předchozím ročním působení na sídlištní škole. „Nastoupila jsem za kolegyni, kterou svou nekázní sice nedostaly do blázince jako v Obecné škole, ale na pracák – dala v říjnu přednost nezaměstnanosti před bojem s lítou zvěří, jak to vyjádřila,“ líčí Kateřina. Jak tomu čelit? „Dětí si musíte všímat, věnovat jim přiměřenou a nepředstíranou pozornost, nepodlézat jim, ale také je nepřezírat. Pak vás vezmou jako partnera. Ať už v roli učitele, či rodiče. Učitel k tomu ještě musí přidat další dovednosti – inteligenci, erudici, charizma – aby děti nejen kázeňsky zvládl, ale i něčemu naučil, pro něco je nadchl. To není při obsahu našeho vzdělávání vždy snadné.“

Marnost před tabulí

Škola může leccos napravit. To řada učitelů potvrzuje. Nejhorší ale podle nich je, když se dítě po odchodu ze školy znovu zhorší. „Pravidelně zažívám pocit marnosti, když se dozvídám špatné zprávy o bývalých žácích,“ uvažuje Kateřina Hejková. „K nám přišlo v první třídě zvířátko nebo naopak rozmazlený fracek, my z něj laskavým, ale důsledným vedením udělali člověka, který se naučil vycházet s lidmi a lépe se orientovat v životě a s nímž nebyly vážné problémy (třebaže rodinné prostředí ho k nim předurčovalo). A pak se dozvím, že jen co ztratilo náš důsledný dohled, sklouzlo tam, kde jsme ho nikdy nechtěli vidět – záškoláctví, drogy, trestná činnost. Tam se to bohužel často sečte právě rodičům, co s námi nechtěli spolupracovat." Kde je rodičovská snaha věci řešit, tam se osvědčuje ukázat rodičům dítě z podobné rodiny. „Podobně vychovávané, ale o deset dvacet let starší, odstrašující příklad, kterých přibývá – věční studenti žijící v mamahotelech, repetenti, fluktuanti, narkomani, počítačoví osamělci. Někdo na takové varování dá,“ říká Hejková.

Jsem rodič, kdo je víc!

S žáky tedy lze pracovat. Ale co s rodiči? „Rodičovství jako takové se stalo v Čechách od 90. let oblastí vnímanou téměř tak soukromě a nedotknutelně jako třeba oblast sexu,“ soudí Hejková. „Nikdo nemá nikomu právo radit ani ho o rodičovství poučovat. Logická reakce na možná přehnaně institucionalizovanou kolektivní výchovu let sedmdesátých a osmdesátých. Nicméně to jde z extrému do extrému, rodičem se nikdo z nás nerodí, učíme se jím být podle tradice vlastní rodiny nebo ve střetu s ní, intuitivně, dle vlastní zkušenosti. Každý rodič, i ten nejzodpovědnější, je víceméně amatér. Opakuje ve výchově chyby, kterých se dopustily miliony rodičů před ním. Proč? Protože chybí jakákoli společenská platforma výchovy k rodičovství, sdílení zkušeností.“

Článek byl zveřejněn ve Světě ženy 1/2016.