Přejít k hlavnímu obsahu

Vysvědčení chce hlavně jiný přístup rodičů, říká vedoucí komunikace vzdělávacího centra EduIn

Vysvědčení chce hlavně jiný přístup rodičů, říká vedoucí komunikace vzdělávacího centra EduIn

Pro mnoho dětí strašák, pro mnoho rodičů jediný platný důkaz o tom, jak si jejich dítko ve škole vede. V obou případech je to špatně. Proč? To pro Svět ženy objasnil Bohumil Kartous, vedoucí komunikace vzdělávacího centra Think-tank EduIn.

Vysvědčení bere spoustu rodičů dost vážně. Je to podle vás správně?

Vážně jistě, ale ne smrtelně. Známky nejsou vzdělání. Je dobré dávat najevo zájem, nicméně rodiče, kteří se vždy zhrozí nad vysvědčením a začnou svému dítěti spílat, se usvědčují z vlastních chyb. Rodič by přece neměl být překvapen z toho, co na vysvědčení vidí, pokud se skutečně zajímá o to, jak se jeho dítěti ve škole daří. Měl by to předpokládat.

Vysvědčení by rodiče měli brát spíše jako doplňující informaci o tom, že se ve škole nedějí věci, o kterých by nevěděli. Skutečně vzdělání svého dítěte by měli posuzovat podle toho, jak je dokáže aplikovat. Ne podle známek!

Co má vlastně takový dokument správně říkat?

Známky jsou zpráva o tom, jak dítě prospívá dle pohledu konkrétního učitele či učitelky a zdaleka nezahrnují jen znalosti v daném předmětu, ale i vztah, na pozadí také motivaci dítěte, třeba to, jak se ve škole cítí a jak podle toho školu přijímá či odmítá. To všechno tam může být.

Někdy to může být také hodnocení zavádějící, dokonce i z hlediska skutečných znalostí, což ale prosím neberte jako automatický návod k tomu jít si stěžovat na špatné známky do školy. Víme například ze srovnání výsledků standardizovaných testů a známek ve škole, že různé školy a různí učitelé mají kritéria nastavena velmi odlišně. To znamená, že hodnější děti dostávají lepší známky při stejném výkonu.

Myslíte si, že by měly děti mít možnost výsledek rozporovat?

Termín rozporovat bych zrovna nepoužil, zní to trochu, jako kdyby školní vysvědčení bylo vynesením trestu. Určitě by ale měly mít děti možnost se s navrženou známkou seznámit a případně požádat učitele či učitelku, aby známku zdůvodnil. Totéž se samozřejmě týká i rodičů.

Líbí se mi švédský model, kdy škola dvakrát ročně musí uspořádat setkání s dítětem a jeho rodičem a tam se baví nad tím, co se ve vzdělávání dítěte daří a co nedaří. I některé progresivnější české školy toto dělají. Nemám teď na mysli tzv. třídní schůzky, kde jsou hromadně sdělovány souhrnné informace. Takové setkání by mělo probíhat pokud možno v příjemné atmosféře. Vždyť cílem má být dítěti pomoci překonávat překážky a ne ho soudit. Někdy tak ale školní hodnocení skutečně působí...

boy-2349223_960_720

Je vám například sympatičtější slovní hodnocení žáků?

Je mi sympatické z toho titulu, že vysvětluje a umožňuje poradit dítěti i rodičům, na co se konkrétně zaměřit a jak překážky překonávat. To ze známky vážně nevyčtete. Je to ale pro učitele poněkud náročnější a zároveň školám komplikuje častější využívání tohoto nástroje tzv. formativního hodnocení fakt, že rodiče často lpí na známkách. Mají zafixováno, že vzdělání je něco mezi 1 a 5.

A kdybych si jako rodič chtěla ověřit skutečné vědomosti a úroveň vzdělání dítěte, co pro to můžu udělat?

Srovnání v těch hlavních předmětech nabízí standardizované testy, jsou k dispozici v matematice, českém jazyce, v cizích jazycích. Školy se většinou nějakého standardizovaného testování účastní, ať už v projektech realizovaných státem, nebo soukromými společnostmi.

Na tyto výsledky mají rodiče právo a lze z nich leccos vyčíst. Pokud má například dítě dvojku z češtiny, ale ve standardizovaném testu skončilo v prvním decilu (mezi 10 % nejlepších), může rodič oprávněně namítat, že známka výsledku neodpovídá a chtít po škole vysvětlení.

Upozorňují ale, že jakákoliv komunikace se školou by měla probíhat pokud možno v přátelské atmosféře. Jakákoliv agresivita na obou stranách může mít nakonec negativní dopad na dítě.