Reklama
Autor: Depositphotos

Založila jsem tradici

Už mockrát jsem někde četla, jak bohatí muži zařídí luxusní bydlení v satelitním městečku a ze svých žen tam udělají takzvané zelené vdovy. Jenže málokde se píše o tom, co se stalo mně...

Můj manžel totiž není bohatý a naše bydlení není luxusní – a přesto jsem se před nějakými deseti lety stejně cítila jako zelená vdova! Jenom s tím rozdílem, že nám často netekla voda z vodovodu, ale zato střechou do pokoje. Ale jinak jsem si samotou zoufala úplně stejně, když byl můj muž v práci, kde se usilovně snažil vydělat na opravu rodinného domku, který jsme koupili se slevou, neboť byl a taky dlouho zůstal „před rekonstrukcí“. Práci jsem tady sehnat neměla šanci, v našem původním plánu se počítalo s tím, že já brzy půjdu na mateřskou. To byla ovšem dost optimistická vize – do podmínek, v jakých jsme tehdy žili, jsem dítě vážně porodit nechtěla…

K sousedům sice nemáme daleko, ale vyjít s nimi pro mě byl tenkrát dost velký problém. Pro ně jsem byla „náplava“ či panička z města, která „nic nedělá“ – na to, že se rozhodně netopíme v blahobytu, ale právě naopak, nekoukali. Byla to pro mě zkrátka hrůza – sama uprostřed vesnice, jež mi připadala nepřátelská, v domě, který nabízel jen nepohodlí a smršť kalamit, bez zaměstnání, kde bych se mohla realizovat… S jedinou vidinou, že se někdy po deváté večer vrátí můj muž a naštvaně mi oznámí, že je utahaný a nemá náladu na nářky zhýčkané ženské, která neumí ocenit, že může poslouchat zpěv ptáků a brouzdat se travou, a že se po ní nechce víc, než aby se trošku postarala o domácnost…

ČEKÁNÍ NA JARO

Nejstrašlivější ze všeho byla zima. První rok jsem ji přečkala těžko, ale přece, protože už samo přivykání novému a dosti náročnému způsobu života mi z hlavy vytlačilo myšlenky na všechno ostatní. Ale druhý rok už se mi zima zdála opravdu k nepřežití. Doslova jsem odškrtávala dny, které zbývaly do Velikonoc. Začala jsem na šedesáti čárkách… Utíkalo to pomalu, než jich bylo padesát, čtyřicet, třicet… Každou minutu, o niž ráno vyšlo slunce dřív a večer zapadlo později, jsem div neoslavovala a denně jsem kontrolovala, jestli se pupeny na stromech konečně nemají k pučení. Jako jediná zábava tohle ovšem člověku nestačí a ptáci radostně budující svá hnízdečka mráz nemráz taky nejsou jako jediní společníci úplně dostačující… „Proboha, co tady ti lidé proti mně mají?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem na své zoufalé pokusy o konverzaci slyšela jen samé „hmmm, nevím, ano, ne…“ doprovázené nevlídným výrazem ve tváři.

ROZHODUJÍCÍ KROK

Jednoho dne – to do Velikonoc zbývaly právě tři neděle – jsem si do obvyklé dopolední kávy přilila trochu manželovy brandy. Hned mě napadlo, že právě takhle zřejmě obvykle odstartuje ten proslulý alkoholismus zelených vdov. Já sice nikdy nebyla zvyklá pít (a dodnes jsem skoro abstinent), ale popravdě musím přiznat, že mi ten malý lihový doušek docela pozvedl náladu. A navíc mi po dlouhé době asi taky dodal odvahu k novému pokusu o navázání nějakého, jakéhokoli vřelejšího lidského kontaktu. Popadla jsem nákupní tašku, a přestože jsem vlastně nic nepotřebovala, vyrazila jsem do středu veškerého dění, to jest na náves, jíž vévodila budova postavená zřejmě kdysi v takzvané akci Z. V ní se ukrýval obecní úřad, hospoda a také samoobslužný obchůdek se smíšeným zbožím. A právě tady, v sámošce, jsem učinila ten první „odvážný“ a rozhodující krok.

„Dobrý den! Jak tady u vás vlastně slavíte Velikonoce?“ oslovila jsem nesměle podmračenou ženu zhruba svého věku. Zabručela cosi, co mohlo být stejně tak „dobrý den“, jako „čert tě vem“. A potom na mě nevěřícně vykulila oči, a jako by ji šálil sluch, přidala otázku: „Čeho? Velikonoce?“ Už už bych to byla zase vzdala jako tolikrát před tím, ale pak jsem se s bušícím srdcem rozhodla pokračovat v té „konverzaci“ dál. „Ano, Velikonoce!“ řekla jsem důrazně a pokusila se o úsměv. To už nedokázala ignorovat. „No, každý, že jo, tak nějak po svém,“ odpověděla mi váhavě. „Co vaříte nebo pečete?“ nedala jsem jí pokoj. Bylo vidět, že váhá, jestli mi má odpovědět i na tohle, ale pak se najednou rozhodla, že ji moje otázka vlastně těší. Maličko se pousmála. „Já vím, že každý dělá mazanec, ale já mám jiný zvyk,“ řekla už trošku vlídněji a zaujatěji. „Třeba já na Velikonoce peču místo toho dva kynuté záviny – sladký a slaný! Sladký s mákem a s nakládanými meruňkami a ten slaný se špenátem a s vajíčky!“ Konec věty pronesla už vysloveně chlubně, a tak jsem se to rozhodla využít. „Vážně?“ zvolala jsem s obdivem. „To je ale zajímavé!“ Rádoby skromně se usmála a špitla: „Dala bych vám recept, kdybyste chtěla!“ Skoro jsem se bála dýchat, abych to křehké nově vznikající přátelství nezaplašila. Ale ona už byla rozjetá, takže se usmála naplno a vyhrkla: „I co! Vy jste Blanka, že jo? Já jsem Evka! Jestli máte chvíli, pojďte na kafe.“ Za chvíli už si mě vedla k jejich stavení a tvářila se při tom důležitě jako generál v čele vojska táhnoucího do rozhodující bitvy. A pro mě to vážně rozhodující bylo!

VAJÍČKOVÁ VÝTVARKA

V přízemním rodinném domku jsem byla usazena k malému naleštěnému stolečku v naklizeném parádním pokoji, protože jsem se tehdy ještě neodvážila navrhnout, ať si normálně sedneme v kuchyni. To až příště. A to příště nastalo hned druhý den. A to už nás u Evky sedělo víc, protože ona pozvala také další ženské ze vsi, aby se seznámili „s Blankou, která vůbec není tak nafoukaná, jak se nám zdálo“.

Nejdřív jsme samozřejmě probraly chlapy, pak drahotu zboží v místní sámošce a potom děti, porody, menstruace a jiná úžasně zajímavá témata. A nakonec znovu přišla řeč na velikonoční recepty a já jsem se osmělená vlídností svých nových přítelkyň odvážila navrhnout, že bychom mohly o Velikonocích připravit v sále místní hospody ochutnávku rodinných specialit. Ženské to úplně nadchlo – tvářily se, jako bych nějakým zázrakem vytáhla na světlo jejich nejtajnější přání. Poprvé v životě se budou moci veřejně předvést s něčím, co dovedou!

„A proč bychom při tom vlastně nemohly uspořádat taky výstavu kraslic?“ navrhla jsem opatrně. Pohlédly na mě s úžasem. „Jako co kdo má doma, co kde koupil?“ divily se. „Ne, co která z nás vyrobí!“ opáčila jsem. „Vždyť na to máme ještě celé tři týdny!“ Dívaly se na mě jako „zjara“ a v očích se jim objevila jakási podezíravost. Lekla jsem se, jestli jsem nepřestřelila, jestli jim takové „hraní“ nebude připadat jako výstřelek paničky z města. Ale jejich výrazy nebyly vůbec nepřátelské, jen nechápavé. Na příští setkání u kafíčka jsem tedy přinesla hromadu časopisů, v nichž byla fůra tipů na zdobení kraslic. Líbilo se jim to, ale pořád ještě si netroufaly. A tak jsem se ze dne na den stala jakousi učitelkou „vajíčkové“ výtvarné výchovy, přičemž jsem ovšem sama byla spíš začátečnice s minimální zkušeností.

Nejdřív nám to šlo dost ztuha. A to nejen co se týče vlastních pokusů o různé způsoby zdobení výdutků, ale i ohledně pochopení ze strany manželů. Ten můj tomu fandil, ale ostatní „pánové tvorstva“ manželkám zprvu vyčítali, že tráví večery v naší „výtvarné dílně“ u Evky v kuchyni. Ale potíže se nakonec překonaly. A první výstava kraslic zase překonala všechna očekávání. Stala se z ní tradice, která letos oslaví už desáté výročí! Každá z ženských je specialistkou na něco jiného – já dělám voskovou batiku, Evka vyškrabává a leptá kyselinou, Jarmila obháčkovává, Jana používá lístky rostlin, Mirka nalepuje obarvenou krupici… A já se tady ve vsi už cítím opravdu doma (i ten náš baráček už jsme jakž takž zrekonstruovali)…

Příběh poslala Blanka V. (39 let)

Proč se to stalo?
Dala jsem dítě do babyboxu
Svačiny pro Elišku
TwitterFacebookTisknoutTisknout
Share on Myspace

Příběh čtenářky: Celá rodina mě tlačila do svatby a takhle to dopadlo

Příběh čtenářky: Celá rodina mě tlačila do svatby a takhle to dopadlo

Stát si za svým názorem nebývá občas lehké. Zvlášť pokud...

Příběh čtenářky: Ze smrti mámy se dítě nikdy neoklepe…

Příběh čtenářky: Ze smrti mámy se dítě nikdy neoklepe…

Stalo se to před pětadvaceti lety, a přesto cítím, jako by to bylo včera. Myšlenky se mi ...

Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Někdy přirozená dětská řevnivost přeroste v patologický stav, jehož následku ...

Příběhy čtenářů: Valentýn může znamenat i konec lásky

Příběhy čtenářů: Valentýn může znamenat i konec lásky

Jak vypadá valentýnské prozření a nečekaný dárek, který ...

Chcete být cool? Noste oranžovou podle celebrit

Chcete být cool? Noste oranžovou podle celebrit

Oranžová symbolizuje hravost ducha, kreativitu a pozitivní energii. Možná právě ...

FOTO: Slavní sexy tátové

FOTO: Slavní sexy tátové

V Hollywoodu se to jen hemží pečlivými tatínky, kteří jsou zároveň velmi přitažliví svalovci. ...

28 knih, se kterými si užijete dovolenou

28 knih, se kterými si užijete dovolenou

Dovolená bez knížek prostě není dovolená. Jen si vzpomeňte, jak z nich po ...

Potřebujete načerpat novou energii? Tohle místo si zamilujete!

Potřebujete načerpat novou energii? Tohle místo si zamilujete!

Představte si že budete od rána do večera nosit jen župan. A chodit ze sauny do sauny, z bazénu ...

Reklama
PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NEWSLETTERU
X
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama