Reklama
Autor: Depositphotos

Proč se to stalo?

Jídlo bylo u nás doma lékem na všechno. „Udělej mi dršťkovku, prosím tě,“ říkával táta mámě, když se vrátil vyčerpaný z práce. „Musím si dát pudink se šlehačkou,“ povzdechla si jindy matka. „Potřebuju si obalit nervy sladkým!“

Babička měla neustále pohotově hrnec silné slepičí polévky, do níž podle okolností přidávala: při smutku vajíčko, při stresu domácí nudle, při nachlazení česnek, při rozčilení pepř, při únavě petrželovou nať… „Upeču buchty, děti,“ navrhla, když nám vichřice pobořila střechu nepojištěného domku. „S mákem, ten uklidňuje!“ Moje drobné dětské trampoty se léčily podobně: palačinkami s domácí marmeládou, řízky smaženými na másle…

Kupodivu nebyl nikdo z naší rodiny tlustý. Robustnější, to jsme byli všichni, ale žádné přehnané tukové polštáře. U nás se totiž věčně pracovalo – na baráku, na rozlehlé zahradě, kolem králíků a drůbeže… Doma jsem byla šťastná – měla jsem krásné dětství, netrpěla jsem žádnými komplexy, ani se netrápila tím, že se v pubertě začala má postava žensky zakulacovat. To říkám proto, že se mě právě na tohle později vyptávali lékaři a nechtěli věřit, že si nevymýšlím.

BYLO TOHO NA MĚ MOC

Moje problémy začaly až odchodem z domova. Střední škola, kam jsem nastoupila, byla vzdálená skoro dvě stě kilometrů, takže jsem se domů dostala nanejvýš dvakrát za měsíc. V mezičase, kdy jsem byla sama, mě začaly čím dál víc zaskakovat různé potíže. Učení bylo mnohem náročnější než na základce a já to moc nezvládala. Na internátě jsem se nedovedla učit – byla jsem zvyklá na svůj klidný pokojíček, ne na to, že se holky neustále slézají, brebentí a pouštějí si muziku. Se spolužáky jsem si nerozuměla – nějak jsem mezi ně nezapadla. Trápilo mě toho zkrátka dost, jenže jsem neměla po ruce ani babiččinu polévku, ani máminy palačinky. Pomáhala jsem si tedy jinak – kapesné jsem utrácela za hory hermelínového salátu a krabice zmrzliny. Jak jsem z toho tloustla, potřebovala jsem zase hubnout.

A od toho už byl jen krůček k té „zázračné metodě“ – prostě jsem se nadlábla a pak si strčila prst do krku… Časem jsem to začala praktikovat nejen na internátě, ale i o víkendech doma, protože se z toho pro mě stala nutkavá potřeba – něco jako droga, bez níž jsem se neobešla. Máma si toho poměrně brzy všimla, ale nevěděla, co se mnou má dělat. Domlouvala mi, dělala mi malé zdravé svačinky, bránila mi nacpat se k prasknutí, kontrolovala mě na každém kroku, v ledničce i ve špajzu měla všechno spočítané. Jenže já jsem dokázala vstát uprostřed noci, sednout si v chodbě a hltat tvrdé pečivo, které tam bylo v pytli pro drůbež. Polévala jsem si to kečupem a polykala skoro bez kousání. Po půlhodince takové „hostiny“ jsem se vyzvracela a šla do postele brečet, že jsem zase selhala. Když mě tak máma přistihla, brečela se mnou. Ani jedna jsme si nevěděly rady…

NEBEZPEČÍ TRVÁ STÁLE

K lékaři jsem se dostala vlastně až proto, že mi dráždění krku prstem a častý kontakt s kyselými žaludečními šťávami tak poškodily hltan a jícen, až jsem začala plivat krev a dusit se. Nitrožilní výživa, kterou mi v nemocnici nasadili, byla snad tím nejhorším, co jsem až do té doby zažila. Stres a nervozita, které mnou cloumaly, když jsem se nemohla najíst, byly opravdovým utrpením.

Psychoterapeutická sezení ovšem taky. Nebyla jsem zvyklá se svěřovat a rozebírat své potíže před cizími lidmi. Přestalo se mi vůbec chtít žít, jako jediné možné „vysvobození“ jsem viděla smrt… Jednoho večera jsem si ve sprše nůžtičkami na nehty přeťala tepnu v zápěstí. Když vystříkl prudký proud krve, strašně jsem se lekla a chtěla to zastavit, ale vtom jsem ztratila vědomí. Naštěstí mě našli a zachránili. Trvalo ještě skoro dva roky, než jsem byla uznána za „vyléčenou“, byť s dodatkem, že nebezpečí, které na mě číhá ode mě samé, potrvá už asi navždycky. Ale až dosud jsem stejně nepochopila PROČ. Proč se mi to stalo, proč jsem se začala sama takhle ničit…

Založila jsem tradici
Dala jsem dítě do babyboxu
Svačiny pro Elišku
TwitterFacebookTisknoutTisknout
Share on Myspace

Příběh čtenářky: Ze smrti mámy se dítě nikdy neoklepe…

Příběh čtenářky: Ze smrti mámy se dítě nikdy neoklepe…

Stalo se to před pětadvaceti lety, a přesto cítím, jako by to bylo včera. Myšlenky se mi ...

Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Někdy přirozená dětská řevnivost přeroste v patologický stav, jehož následku ...

Příběhy čtenářů: Valentýn může znamenat i konec lásky

Příběhy čtenářů: Valentýn může znamenat i konec lásky

Jak vypadá valentýnské prozření a nečekaný dárek, který ...

Příběh čtenářky: Nezvládla jsem výchovu syna. Stal se z něj chladnokrevný sobec.

Příběh čtenářky: Nezvládla jsem výchovu syna. Stal se z něj chladnokrevný sobec.

Rodičovská láska nezná hranic, ale někdy se může obrátit proti mámě a ...

Čtvrtá orientace: Kdo jsou ti asexuálové?!

Čtvrtá orientace: Kdo jsou ti asexuálové?!

Pro někoho je smyslem života, jinému stačí jednou za čas. Najdou se i lidé, kteří...

Tři dny volna kvůli menstruaci. V Itálii navrhují zákon pro pracující ženy

Tři dny volna kvůli menstruaci. V Itálii navrhují zákon pro pracující ženy

Italský parlament začal jednat o návrhu zákona, který by v případě ...

Zase ty alergie... Jak se jich zbavit?

Zase ty alergie... Jak se jich zbavit?

Pokud trpíte astmatem nebo některou z alergií, nemusí být ani v jarním ...

Neplýtvejte vodou! Ušetříte tisíce korun i přírodu.

Neplýtvejte vodou! Ušetříte tisíce korun i přírodu.

Šetřit vodou se vyplatí. Ročně tak můžete získat tisíce korun a zároveň ...

Reklama
PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NEWSLETTERU
X
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama