Reklama
Ilustrační foto

Objevila jsem svět

Zima se mi zdála nekonečná, byla jsem bez nálady a bez energie. Asi bych bývala měla být šťastná, mělo se mi ulevit! Ale já jsem ten dojem neměla…

Vlastně zpočátku ano. Když jsem se konečně zbavila manžela, který mi léta ztrpčoval život, cosi jako úlevu jsem pocítila. Ale spolu s ní i lítost nad vším, co mohlo být a nebylo… „Neblázni, tohle rozladění je po rozvodu normální,“ říkala kamarádka a taky mi poradila, ať svůj život vezmu do rukou. „Vždyť ten tyran ti plánoval každou minutu, pořád tě jen komandoval, co, jak, kdy a kde máš a musíš a co zase nesmíš. Teď jsi konečně volná!“

Kolegyně mi zase doporučovala, abych si dala předsevzetí, sepsala si, co kdy budu dělat, naplánovala si každou volnou chvilku. Brr, to by bylo jako s ním. Radši zkusím užívat té volnosti, co teď mám. Jenže jsem si jí užívat neuměla. Svět se mi jevil neznámý, cizí a nepřátelský, připadala jsem si bez perspektivy. Marně jsem se poohlížela po něčem, co by mě opravdu „nakoplo“. Fyzicky jsem se cítila celkem dobře, jen snad trochu víc unavená.

CÍTÍM SE DOBŘE? ALE…

„Zastavte se u mě, paní Horáková, už jsem vás neviděla bůhvíjak dlouho,“ řekla mi praktická lékařka, s níž jsem se náhodou potkala na poště. „A nevymlouvejte se jako obvykle,“ usmála se. „Už vám je přece jenom přes čtyřicet, musíte na sebe dávat pozor!“ I když ji moc často nepotřebuju, mám ji ráda, je pečlivá, chápavá. Pokaždé mi nabízela, jestli nechci zůstat pár dní na neschopence, že bych si měla trochu odpočinout. Věděla, že já se „marod neházím“, neschopenku skoro nikdy nevyužívám. Jenže já nechtěla. Být doma s despotickým manželem? To radši do práce, i kdybych měla pojít! Teď byla situace trochu jiná. Tak jsem k ní tedy zašla. Řekla jsem jí o rozvodu a ona chápavě kývla. Vlastně už to musela vědět od mého bývalého, vyzvedával si u ní svou kartu, přecházel k jinému praktikovi na druhém konci města, kam se odstěhoval. Tentokrát mi neschopenku nenabízela. „Pošlu vás na pár základních vyšetření – krev, EKG… Už jste dlouho nebyla.“ – „Cítím se dobře,“ špitla jsem. „To je prima,“ usmála se, ale oči měla smutné, bylo vidět, že mi nevěří. „Objednejte se co nejdřív, neodkládejte to, prosím,“ řekla při loučení důrazně. Srdce mi trošku poskočilo radostí, že o mě má někdo zájem. I když vím, že to je jen součást její profese. To, že ji dělá – možná na rozdíl od jiných lékařů – opravdu dobře a zaujatě, ještě neznamená, že jí osobně na tom nějak záleží. Přesto mě poukazy na všechna ta vyšetření hřály v ruce.

Ano, objednám se ještě dnes! Co když mi najdou nějakou vážnou nemoc? napadlo mě, a místo abych se lekla, mi ta představa přišla docela lákavá. Vzápětí jsem se zastyděla. Chudák moje máma, tu by to zničilo. Pořád se o mě bojí! A co mí dva báječní synovci, děti mého bratra. Jsou od sebe šestnáct let – jednomu je čtyřiadvacet a druhému osm! A oba mě mají rádi, doopravdy. Nejsem pro ně žádná otravná tetička, která ničemu nerozumí. A brácha sám, na toho nesmím zapomenout. Nemá moc času, ale je skvělý, já jsem pro něj mladší sestřička, kterou pořád chrání. Vždyť mého bývalého div nezabil, když mě jednou tyranizoval i před ním. Napadla mě ještě řada lidí, jimž by asi bylo líto, kdybych byla nemocná. Najednou mi bylo u srdce tak hezky, zase mi začalo připadat, že můj život není tak bezútěšný. Takže věřme, že mi nic nenajdou. Ostatně jsem odjakživa zdravá, za čtyřicet let jsem měla párkrát chřipku, v dětství plané neštovice a po maturitě mi vzali slepák – to bylo jediné moje setkání s nemocnicí. Samozřejmě mi nic nebude!

CHODIT, KAM TO JDE

„Máte zvýšený cholesterol a… šla jste na tu krev opravdu nalačno?“ řekla mi paní doktorka, sotva jsem dosedla v ordinaci. „No jistě, měla jsem ráno jen trochu hořkého čaje…“ – „V tom případě máte i zvýšenou glykemii!“ opáčila a zatvářila se vážně. „Nemluvě o tom, že ani tlak není zrovna ideální.“

Najednou ve mně byla malá dušička. „Já ale jím zdravě,“ špitla jsem. „Hodně zeleniny, tuků minimum…“ – „A co pohyb?“ kontrovala lékařka. Sklopila jsem oči. To není zrovna moje silná stránka. Jsem odjakživa nešika a nebaví mě to. Krom toho jsem nikdy netrpěla nadváhou, takže mě ke sportu nepoháněla ani touha zhubnout.

„Zkuste chodit,“ usmála se lékařka svým obvyklým chápavým úsměvem, jímž dávala najevo, že mi snad čte myšlenky. „Chodit?“ vykoktala jsem. „No ano, chodit!“ rozzářila se. „Heleďte, já odtud bydlím tři a půl kilometru. Autem pár minut, tramvají čtyři stanice. A chodím denně pěšky do práce i zpátky. A všude, kam to jde. Nechcete to taky zkusit?“

ZAČALO MĚ TO BAVIT

A tak jsem to tedy zkusila. Nejdřív se mi to sice zdálo jako pitomost, jen cesta do zaměstnání mi pěšky trvala skoro dvakrát tak dlouho, ale nebylo to nepříjemné. Naopak, čím dál víc se mi to líbilo. Dokonce jsem se na to začala těšit. Najednou jako kdybych objevovala svět – viděla a zažila jsem tolik věcí, které mi předtím unikaly. Poznala jsem malé parčíky, zkratky mezi domy, uličky a různá zákoutí, o nichž jsem dosud neměla ponětí. Prohlížela jsem si výlohy obchůdků, o kterých jsem nevěděla, protože jsou tak zapadlé, že na ně člověk jinak těžko narazí. Sledovala jsem, jak se všechno mění. „Probůh, tady porazili strom, ještě včera tu stál,“ vyhrkla jsem jednou nahlas sama k sobě, překvapena změnou na obvyklé trase. „Byl už bohužel nemocný, měl to zkrátka spočítané,“ odpověděl mi starší pán vyhlížející z okna, jako bych snad mluvila k němu. „Horší je, když kácejí zdravé stromy. Tady to bylo namístě, ale i tak se mi po něm bude stýskat,“ dodal s posmutnělým úsměvem člověka, který to už sám má také asi spočítané.

Každý den jsem se tak potkala s lidmi, které bych minula, kdybych nešla pěšky. S mnohými jsem prohodila pár slov, s některými jsem se setkávala častěji, začali jsme se zdravit a cítit se tak trochu jako přátelé, i když jsme ani navzájem neznali svá jména.

ZASE JSEM ŠŤASTNÁ

„Hola, mladá paní, tak pojedete, nebo ne?“ zavolal na mě jednoho dne sympatický řidič autobusu. Stál ve stanici, když já procházela kolem. „Ne, nepojedu,“ odpověděla jsem. „Hm, já na vás čekal, viděl jsem vás jít shora, myslel jsem, že chcete se mnou. Teď budu mít zpoždění.“ – „Promiňte,“ omluvila jsem se. „Já chodím pěšky, takže mě to ani nenapadlo. Nezlobte se.“ V širokém úsměvu zazářil bělostnými zuby a kolem očí se mu prohloubily vějířky vrásek, jejichž původ byl v častém a srdečném smíchu. „Co bych se zlobil? Já už to nějak doženu! Jen škoda, že se se mnou nesvezete.“

Ten zážitek mi udělal takovou radost, že jsem si po příchodu do práce tiše zpívala a usmívala se. „Nejsi zamilovaná?“ zeptala se kolegyně. Zavrtěla jsem hlavou. Zamilovaná? Do řidiče autobusu, s nímž jsem prohodila pár slov? Je sympatický, asi mého věku, ale já přece…

Druhý den jsem kolem té zastávky šla pomalu, jestli náhodou nepojede zase. A pak ještě pár dní, než to vyšlo. „Hola, dámo, takže tentokrát vás můžu vzít?“ zavolal, když mě viděl postávat přímo na stanici. „Tak jo,“ kývla jsem a pak jsme si deset minut hezky povídali, byť mluvit za jízdy s řidičem je zakázáno. To byla ale jediná výjimka – dál chodím pěšky. S Mirkem, tak se můj autobusák jmenuje, se, když máme oba volno, vypravíme na procházku nebo i na delší výlet. I on totiž rád chodí – ježdění má dost z práce. Zamilování to asi není, ale zase se cítím šťastná, cholesterol, glykemii i tlak mám v pořádku a užívám si toho, že jsem díky chůzi objevila svět!

Příběh nám zaslala Jitka H. (44 let)

Foto: Depositphotos (1)

Založila jsem tradici
Největší chyba mého života
Je panic na nic?
TwitterFacebookTisknoutTisknout
Share on Myspace

Příběh čtenářky: Ze smrti mámy se dítě nikdy neoklepe…

Příběh čtenářky: Ze smrti mámy se dítě nikdy neoklepe…

Stalo se to před pětadvaceti lety, a přesto cítím, jako by to bylo včera. Myšlenky se mi ...

Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Někdy přirozená dětská řevnivost přeroste v patologický stav, jehož následku ...

Příběhy čtenářů: Valentýn může znamenat i konec lásky

Příběhy čtenářů: Valentýn může znamenat i konec lásky

Jak vypadá valentýnské prozření a nečekaný dárek, který ...

Příběh čtenářky: Nezvládla jsem výchovu syna. Stal se z něj chladnokrevný sobec.

Příběh čtenářky: Nezvládla jsem výchovu syna. Stal se z něj chladnokrevný sobec.

Rodičovská láska nezná hranic, ale někdy se může obrátit proti mámě a ...

Tři dny volna kvůli menstruaci. V Itálii navrhují zákon pro pracující ženy

Tři dny volna kvůli menstruaci. V Itálii navrhují zákon pro pracující ženy

Italský parlament začal jednat o návrhu zákona, který by v případě ...

Zase ty alergie... Jak se jich zbavit?

Zase ty alergie... Jak se jich zbavit?

Pokud trpíte astmatem nebo některou z alergií, nemusí být ani v jarním ...

Neplýtvejte vodou! Ušetříte tisíce korun i přírodu.

Neplýtvejte vodou! Ušetříte tisíce korun i přírodu.

Šetřit vodou se vyplatí. Ročně tak můžete získat tisíce korun a zároveň ...

Francouzi vycvičili psy, kteří vyčmuchali pacientky s rakovinou prsu

Francouzi vycvičili psy, kteří vyčmuchali pacientky s rakovinou prsu

Revoluce v medicíně? Tým francouzských vědců naučil německé ovčáky ...

Reklama
PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NEWSLETTERU
X
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama