Reklama
Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Někdy přirozená dětská řevnivost přeroste v patologický stav, jehož následku mohou ničit život celému okolí.

Přiznávám se, že ty dvě čárky na těhotenském testu pro mě byly trošku překvapením. Druhé dítě jsme s manželem sice chtěli, ale ne v tak těsném sledu po prvorozeném synovi, který mi stále dával pořádně zabrat. Bryskně jsem si tehdy spočítala, že necelé tři měsíce před Lukáškovými druhými narozeninami by se to malé mělo narodit.

„Říkal jsem ti, že kojení není stoprocentní antikoncepce,“ chichotal se tenkrát můj muž, když jsem mu sladké tajemství sdělovala. Ani na vteřinu jsme ale neuvažovali, že bychom druhé miminko snad neměli mít. Prostě to někdo nahoře tak chtěl a seslal nám krásný, byť trošku šokující dárek.

„No, to sis teda pěkně zavařila,“ spráskla ruce moje mamka nad nečekaným přírůstkem. „Vždyť Lukášek je ještě malinký. A ne že ho odstrčíš na vedlejší kolej,“ varovala mě na oko a jedním dechem přislíbila, že mi bude pomáhat, co jí síly budou stačit. Však už je v důchodu, tak si třeba občas vezme Lukáška na pár dní k sobě.

„Tak na to rovnou zapomeň, mami,“ zarazila jsem její myšlenky na částečné přivlastnění našeho syna. Svého prvorozeného vnoučka by samou lásku snědla a snesla by mu modré z nebe a kdyby mohla, trávila by s ním celé dny. Až jsem na její hyperpéči a rozmazlování občas žárlila a často jsme se dostali do pře na téma „babičky a rozmazlování“.

ČTĚTE TAKÉ: Výchova dětí podle vévodkyně Catherine a prince Williama: Trik, který byste měli používat

„Vím, že na Lukyho nedáš dopustit a on má rád tebe, ale my jsme rodina a my to musíme zvládnout společně,“ odhodlaně jsem plánovala. Doufala jsem, že svou vrozenou empatií dokážu správným směrem nastavit vztah mezi sotva odrostlým batoletem a jeho novorozeným sourozencem. Po celou dobu těhotenství jsem neležela v příručkách pro nastávající maminky, koneckonců teorii od početí do porodu jsem měla poměrně v čerstvé paměti od Lukáše, zato jsem dopodrobna studovala psychologické studie na téma sourozeneckých vztahů. Z publikace „Sourozenecké konstelace“ jsem dokázala citovat celé pasáže. Doufala jsem, že jsem dostatečně připravena na vše. Bohužel obecné poučky jsou mnohdy krátké na všednoodenní situace.

Vrať ji!

Madlenka přišla na svět přesně měsíc a půl před Lukášovými druhými narozeninami. Štěstí bych v tu chvíli mohla rozdávat po kilogramech. Nechtělo se mi ani věřit, jaký příval euforie ve mně narození dcerky vyvolá. Všechno bylo dokonalé. Chtělo se mi křičet do celého světa, aby všichni věděli, že mně osud nadělil dvě krásné zdravé děti, které nesmírně miluju. Co na tom, že mě čeká pár let asi pořádné dřiny. Co na tom, že se ještě dlouho pořádně nevyspím. Co na tom, že svoje potřeby teď musím odložit k ledu a všechen svůj čas přizpůsobit dětem. Nic mi nevadilo, jen jsem se těšila, co pěkného mi další dny s dětmi přinesou. Odmalička jsem věděla, že chci mít velkou rodinu a být dobrou mámou, aby si jednou moje děti mohly říct: „Měly jsme prima dětství.“

1331662653_6768479576_b

Jakmile se ten kolotoč rozjel, už jsem nemohla vystoupit. Bohužel se jízda na starodávné pouťové atrakci změnila v divočinu na horské dráze, jejíž hnací silou byl bohužel náš Lukášek.

Když jsme se vrátili z porodnice domů, přirozeně jsem nevěděla, kam dřív skočit. Manžel sice zůstal pár dní doma, aby mi byl k ruce, než se zaběhneme, ale přiznávám, že často ode mě Luky slyšel: „Vydrž, broučku, teď se musím věnovat Madlence.“ Ač jsem se ho snažila zapojit do péče o miminko, jak píšou v chytrách knihách, aby si připadal jako velký bráška, nebylo jednoduché mezi koupáním, kojením, uspáváním a přebalováním vyšetřit čas na sotva dvouletého synka. Jen co jsme usedli ke stavění kostiček či čtení knížky, už se Madlenka dožadovala pozornosti. A můj mateřský instinkt mi přirozeně zavelel odstrčit zájmy vyspělejšího „mláděte“ na chvíli stranou a zajistit pohodu bezbrannějšímu mladšímu škvrněti.

ČTĚTE TAKÉ: Rodiče chybují, když dětem nedopřávají soukromí

Luky se nedobrovolně ocitl až v druhé řadě a nehodlal se s tím smířit. Začal se příkoří bránit, jak jeho malý rozoumek uměl. Tu otevřel všechny vodovodní kouhoutky, zrovna když jsem potřebovala nakrmit malou, jindy bral Madlence z pusinky dudlík, jindy zase začal mlátit do bubnu rovnou u její hlavičky. Bohužel zrovna spala... Pokaždé jsem si v duchu říkala: „Klid, hlavně nekřič. Jakákoli reakce z tvé strany je žádaná, chce na sebe jen upozornit. Každé dítě přece žárlí, tak proč by měl být Lukáš výjimkou?!“ Z Lukáše se stával nevyzpytatelný zákeřník, který nesnesl, aby ho jeho sestřička jakkoli převyšovala. Když se pokoušela stavět kolem nábytku, chladnokrevně šel kolem a podtrhl jí nožky. Když začala žvatlat první slabiky, hurónským hlasem začal zpívat, aby byl slyšet hlavně on. A nedej bože, abych Madle dala do kočárku větší kus rohlíku než jemu do ruky. V tu ránu mu začaly stříkat slzy, hytericky ječel, až se lidi na ulici otáčeli s vyčítavým pohledem, proč tomu chlapečkovi ubližuju. Vyhrocené situace u nás byly na denním pořdáku. Jiní rodiče by možná už sáhli po přísnějším trestu, já jsem se snažila všechno v klidu vyřešit, aby malý pochopil, že jeho i Madlenku mám stejně ráda. Všechno marno. První, kdo nevydržel a udělil našemu synovi premiérový výprask, byl můj muž. Když ho přistihl, jak spící Madle systematicky klade na obličej jednoho plyšáka za druhým a ještě se je snaží utěsnit polštářem, přirozeně mu ruply nervy. Jeho ruka vždycky byla pádná.

„Vždyť se mohla udusit, mohl jsi jí ublížit. Chápeš vůbec, co ti říkám?!“ hulákal na tříletého Lukáše, který zatvrzele mlčel a nepřítomně hleděl do země.

„Já ji nechci, maminka si už se mnou nehlaje. Dejte ji plyč,“ zašišlal nakonec potichu. A já pochopila, že máme vážný problém. Od té chvíle jsme byli já i manžel neustále ve střehu, abychom Madlu uchránili před dalším Lukášovým výsadkem, který by mohl mít fatální následky. Nevěděla jsem, čeho všeho by mohl být tříletý mozeček, který touží zbavit se nepřítele, schopen.

ČTĚTE TAKÉ: TEST: Je vaše dítě líné?

Bylo to pro mě vyčerpávající a hlavně jsem si připadala jako rozpolcený jedinec. Nedokázala jsem pochopit, že můj chlapeček, kterého miluju, hýčkám, hladím a mazlím, by byl schopen takových podlostí, zloby a zákeřnosti. Udělala jsem snad já někde chybu? Málo jsem se mu věnovala nebo jsem měla přece jen víc zapojit babičku v prvních měsících po narození Madlenky? Jenže já jsem tak moc chtěla všem dokázat, že všechno dokážu. Nechtěla jsem se o svoje děti dělit, byly jenom naše a měla jsem v sobě dost lásky pro oba. Až teď vidím, že jsem možná přecenila svoje síly.

Stále ve střehu

Zatímco u jiných dětí žárlivost vymizí, náš Lukáš ji v sobě pěstoval jako vzácnou květinu. Ať jsme se mu snažili věnovat sebevíc, nikdy nebyl spokojen. S každou další zákeřností jako by jeho zloba získávala na síle. Když byla Madlenka pokořena, on se cítil na vrcholu. Dokud byla dcera mrňousek, nechávala si „šlapat po hlavě“ a celkem jí to nevadilo. Vždycky jsem jejich spory nějak uhladila a doufala, že se časem všechno změní. Že se přece jenom mají rádi, jen na to Lukáš ještě nepřišel. Když syn nastoupil do školy a Madla byla ještě v mateřince, byl syn v sedmém nebi. Konečně tomu vetřelci utekl, konečně jí ukázal, kdo je tady vůdcem a číslem jedna. Jakmile však do školních škamen usedla i Madla, začaly potyčky nanovo. Nevynechal jednu jedinou příležitost, aby ji nezesměšnil a nedal jí „sežrat“, jak je hloupá a jemu nesahá ani po kotníky. Když se Madlenka ohradila s razancí sobě vlastní, během pár vteřin si vjeli do vlasů. Nejhorší ovšem bylo, že stejnou hru s názvem „Koukej, mami, já jsem lepší!“ začala hrát i Madla, kterou prostě přestalo bavit snášet ponižování a ústrky svého bratra, být tou moudřejší, co vždycky ustoupí.

Unavovalo mě dokolečka urovnávat jejich spory. Večer co večer jsem manželovi brečela na rameni a zpytovala svědomí, kde jsem udělala chybu. Stával se se mě vynervovaný přízrak, který se děsí každé situace a předjímá děj příští ve snaze zabránit jakýmkoli konfliktním situacím. Tohle už nebyla „jen“ dětská žárlivost, tohle byla patologická rivalita, s níž jsem si už nevěděla rady. Ani bych nespočítala návštěvy psychologů, které jsme s Lukáškem absolvovali. Nic nepomohlo. Na vyšetření se projevoval jako docela šikovný, inteligentní kluk. Ale jakmile se jeho sestřička dostala do jeho terirotria, mohla jsem odpočítávat vteřiny, kdy to mezi nimi bouchne. Hrozný pocit pro mámu den co den sledovat nezdar svého výchovného snažení.

Krize vrcholí

„Jsi úplně blbej. Nech mě bejt,“ zaslechla jsem před necelým měsícem z dětského pokoje a věděla jsem, že je zle. Rozrazila jsem dveře a spatřila na koberci do klubíčka stočenou Madlu a rozzuřenného Lukáše, jak ji zasypává kopanci. Na domluvy nebyl čas. Drapla jsem rozlíceného syna a odtáhla ho do kuchyně k výslechu. Důvod pře byl opět malicherný – Madlenka si dovolila podívat do bráchovy žákovské. Ten den zrovna schytal trojku a nesnesl pomyšlení, že jeho „blbá“ sestra tu potupu viděla. Jednal okamžitě, zkratkovitě a nepochopitelně agresivně.

„Proč jsi tak zlý? Já to nechápu, Madla ti teď nic ošklivého neudělala, tak kde se v tobě bere ta nenávist? Není den, abys ségře něco neprovedl, přitom ona by se s tebou rozdělila o první poslední! To se nedokážeš ovládat? Já jsem z tebe už na prášky. Zklamal jsi mě, už si s tebou nevím rady,“ vyhřezla najednou zklamání ze všech předchozích potyček a rozmíšek, které se ve mně hromadily jak úložišti jederného odpadu. Teď kapacita mojí trpělivosti bouchla a erupce výčitek přerostla v usedavý pláč v zamčené koupelně. Tam mě našel i muž, když se vrátil z práce. „To přece není možné, že tohle dělá náš chlapeček...“ brečela jsem mu do rukávu. Odvedl mě do ložnice, kde jsem vyčerpáním usnula.

Kolem druhé hodiny v noci mě vzbudila celá vyplašená Madlenka a podávala dopis. „Luky říkal, že ti to mám dát až ráno, ale já to nemůžu vydržet.“ šeptala roztřeseným hláskem. Dětským písmem stálo na papíru: „Mami, když mě tu nechceš, jdu pryč. Lukýnek.“ Krve by se ve mně nedořezal.

„Co ti ještě říkal, beruško?“ Zachvátil mě strach a úzkost a hned jsem třásla manželem, aby se vzbudil.

„Ptal se, jestli nevím, jak se jede k babičce,“ špitla vyplašená Madla. V tu chvíli se rozdrnčel mobil vedle mojí postele. Aniž bych se podívala na displej, bylo mi hned jasné, kdo mi asi volá.

„Mami...“ zakřičela jsem do sluchátka.

„Neboj, je u mě. Spí, chudinka, vypravil se jenom v pantoflích přes půlku města. To by byl div, aby se nenastydl. Co se to u vás děje, prosím tě? Nechci ti radit, ale neměla bys být na toho kluka tak přísná, vidíš, jak to končí,“ neodpustila si moje „objektivní“ maminka malý rýpanec. Nehodlala jsem uprostřed noci diskutovat o svých výchovných metodách.

ČTĚTE TAKÉ: Příběh čtenářky: Jak mi máma vzala tátu

Hned ráno jsme všichni skočili do auta a odjeli za Lukášem. Ve dveřích jsme v náruči plakali snad deset minut. Jakmile se ale za mnou vynořil manžel s Madlenkou, jeho tělíčko jako by ztuhlo. „Ona je tu taky?“ procedil skrz zuby. Cítila jsem, že nic neskončilo. Nezdravá rivalita mezi nimi stojí jako neprostupná zeď a nevím, zda ji někdy dokážu zbořit. Jejich řevnivnost donutila Lukáše utéct z domova, zatím jen k babičce, ale kdo ví, kam si to namíří příště. Nikomu bych nepřála zažít ten strach, když neví, zda ještě uvidí svoje dítě. Na druhou stranu jsem ale věděla, že takhle to nemůžu nechat běžet dál. Sami to prostě nezvládneme.

Sezení u psychiatra jsem dojednala hned na následující týden. Zatím jsem s antidepresivy odcházela jenom já. Dokážu se tak na leccos dívat s větším nadhledem, nejsem v neustálém napětí, které možná i děti šestým smyslem vycítily. Možná nějakou slabou dávku dočasně předepíše i synovi. Zatím se všemožně snažíme, aby terapie obrousila hrany jeho agrese, žárlivosti a nesnášenlivosti. Stojíme ale na začátku těžkého závodu s nejistým výsledkem.

Příběh čtenářky: Málem jsem zabila své dítě
Simona Krainová: Moji synové přišli za pět minut dvanáct
Vánoční příběh čtenářky: Otěhotněla jsem po aférce s cizím mužem
TwitterFacebookTisknoutTisknout
Share on Myspace

Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Příběh čtenářky: Kvůli mně se moje děti mezi sebou nenávidí

Někdy přirozená dětská řevnivost přeroste v patologický stav, jehož následku ...

Příběhy čtenářů: Valentýn může znamenat i konec lásky

Příběhy čtenářů: Valentýn může znamenat i konec lásky

Jak vypadá valentýnské prozření a nečekaný dárek, který ...

Příběh čtenářky: Nezvládla jsem výchovu syna. Stal se z něj chladnokrevný sobec.

Příběh čtenářky: Nezvládla jsem výchovu syna. Stal se z něj chladnokrevný sobec.

Rodičovská láska nezná hranic, ale někdy se může obrátit proti mámě a ...

Příběh čtenářky: Z rozvodového stresu mě dostala láska kočičí

Příběh čtenářky: Z rozvodového stresu mě dostala láska kočičí

Vdávala jsem se mladá a s pocitem, že život mi leží u nohou. Můj manžel byl ...

Pavlína Němcová: Třicítka je nádherný věk, po čtyřicítce je vám hůř

Pavlína Němcová: Třicítka je nádherný věk, po čtyřicítce je vám hůř

Každé setkání s modelkou, herečkou a designérkou šperků Pavlínou ...

VIDEO: Velikonoční DIY vejce 5x jinak

VIDEO: Velikonoční DIY vejce 5x jinak

Zapomeňte na rozpuštěné voskovky a mravenčí práci se špendlíkem na ...

10 důvodů, proč žijí Japonci déle

10 důvodů, proč žijí Japonci déle

V říši vycházejícího slunce se lidé dožívají více...

Reklama
PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NEWSLETTERU
X
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama