Reklama
Foto: Unsplash

Příběh čtenářky: Celá rodina mě tlačila do svatby a takhle to dopadlo

Stát si za svým názorem nebývá občas lehké. Zvlášť pokud jde proti hlavnímu proudu, boří konvence a nevyhovuje představám okolí. Pak mnozí možná přemýšlejí, zda je lepší bořit hlavou zeď, obhájit si svůj postoj nebo se v zájmu všeobecného klidu raději uchýlit ke kompromisu. Těžká volba, když jsou ve hře láska a budoucnost vašeho partnerství.

„Tak kdy do toho taky praštíte?“ dobírala si mě sestřenice na své rozlučce se svobodou a já v tu chvíli měla sto chutí praštit spíš ji. Moc dobře věděla, jak miluju tuhle otázku. Co je komu do toho, kdy se rozhodnu změnit si v občance rodinný stav na „vdaná“? Na rovinu, já bych si v tu chvíli připadala spíš „vadná“. Manželský institut mě nikterak nelákal, ačkoli jsem ke svému bytostnému odporu zdánlivě neměla důvod.

Selanka není pro mě

Naši nedávno oslavili čtyřicáté výročí svatby, žili ve spokojeném, harmonickém manželství. Takový poklidný rybníček. Možná na můj vkus až moc poklidný. Pro mě nic lákavého. Já čekala od partnerství spíš překvapení, zábavu, vzrušení, a ne nudu a stereotyp. Jenže s přibývajícími roky mi pořád každý v okolí předhazoval, že bych už taky měla mít prstýnek na ruce. Všechny moje kamarádky jsou už přece paní a já zůstávám slečna. Jako by to snad byla nějaká tělesná vada!

Marně jsem všem vysvětlovala, že sice jsem svobodná, ale nikoli singl. Už pět let mám bezvadného chlapa. Vztah s Petrem je možná pevnější než všechna ta opěvovaná manželství, která si velmi často jen hrajou na partnerskou pohodičku. Ani bych nespočítala, kolikrát mi už moje vdané kamarádky fňukaly na rameni, že ten jejich se nějak změnil, že dřív byl takový pozorný a teď jenom leží na gauči a do kina ho nedostanou ani párem volů. „On si snad myslí, že mě už má jistou, že se asi ani nemusí snažit,“ říkaly a mě jen utvrzovaly v přesvědčení, že tohle divadýlko ke štěstí vážně nepotřebuju. Jestli o něco nestojím, pak aby se z mého milého stal nekomunikativní fotřík, který dobyl cílovou metu a svatebním slibem si odfajfkoval jednu mužskou povinnost.

Moc dobře jsem si uvědomovala, že můj názor se jaksi nenosí a být ve třiceti ještě „slečna“ všem připadalo nějaké podezřelé, a tak si mě při každé příležitosti dobírali, jestli jsem si to s tím vdáváním přece jen nerozmyslela. Hlavně naši se nedali. Máma naléhala čím dál víc. Upnula se k vytoužené vizi – vidět jedinou dcerušku v bílém, poplakat si na radnici, napéct koláčky a těšit se na vnoučata. Tak se to přece dělá a sluší… „Mami, já se vdávat vážně nepotřebuju! Vůbec nechápu, proč se do mě pořád navážíš. Moc dobře víš, že jsme s Péťou spokojení a chceme být spolu, a ani on, ani já k tomu nepotřebujeme nějaký štempl. Tak už toho, prosím tě, nech,“ hulákala jsem na ni v kuchyni, když jsme připravovaly nedělní oběd, zatímco táta s Petrem si dopřávali v obýváku aperitiv. Řízky jsme následně jedli ve vší tichosti. Viselo to ve vzduchu jako vysoce třaskavá směs, kterou by mohla podpálit i nevinná konverzační poznámka. „A jak se mají bráchové, Petře,“ pokusil se prolomit mlčení táta a Petr se hned pustil do vyprávění o svých sourozencích a jejich spořádaných rodinkách. Barvitě líčil, jak nejstarší brácha bude za pár měsíců už potřetí tátou a prostřední nedávno oslavil desáté výročí svatby a neteř se těší do první třídy.

Své „skorošvagry“ jsem měla ráda, ale pokaždé, když Petr začal opěvovat jejich domácí štěstí, měla jsem na ně vztek. Jejich rodinné selance, jako vystřižené z příručky o spokojeném manželství, chyběl jen plánovací graf. Všechno přesně nalajnované, jak se má a dělá. Vzorňáci každým coulem. „Toho se já asi nikdy nedočkám,“ povzdechla si nenápadně máma a ve mně bouchly saze. „Tak tohle poslouchat nebudu!“ třískla jsem příborem o stůl. „Čekám venku,“ naznačila jsem Petrovi, že nedělní oběd pro mě skončil. Překvapený Petr se marně snažil usadit mě zpátky a zahrát incident do autu. Já viděla rudě. Copak se před tou pitomou svatbou neschovám?! Copak si musím na každém kroku připadat jako nějaké pochybné individuum, když nekladu rovnítko mezi svatbu a společnou spokojenou budoucnost?

Velcí bratři tě sledují

„Tak se na ně nezlob. Mamka to nemyslí zle, oni jsou prostě ze staré školy a berou to jinak,“ chlácholil mě Petr večer doma, když jsem rozpouštěla svůj vztek v dvojitých panácích slivovice. „Koneckonců bráchové taky říkali, že už dlouho nebyli na svatbě a proč s tím pořád otálíme.“ Ale ne! Ještě svoje pány bratry do toho zaplete. Petr byl prototyp dokonalého chlapa – tolerantní, chápající, pracovitý a trpělivý, ale měl jen jedinou chybičku. Nekriticky obdivoval svoje bratry, a kdykoli potřeboval něco rozlousknout, zkonzultovat nebo si jen tak pokecat, byli první, jejichž čísla vytáčel. Měnil práci, švagři to věděli první. Uvažovali jsme o koupi bytu, ptal se jich, co si o tom myslí. Vyhlédli jsme si auto, hned potřeboval souhlas svých sourozenců. Málem mě tenkrát trefil šlak, když jsme si vyhlédli krásnou hnědou metalízu a Petr přijel v nudném bílém modelu. Jeho bratři prý tvrdili, že tenhle odstín míň žere a že se nám přece bude hodit každá korunu, když máme takovou hypotéku na byt. „Nezlob se, brácha mi volal na poslední chvíli a tenhle fešák tam byl poslední. Musel jsem se rychle rozhodnout, jinak by mi ho vyfoukl někdo jiný,“ vysvětloval mi tenkrát Petr. Spokla jsem jedovatou poznámku a nakonec jenom mávla rukou. Z barvy auta přece nebudu dělat vědu, v koloně budeme stát, ať je bílé, nebo hnědé. Ale když měl Petr tendenci probírat s nimi i to, jakou barvu sedačky si máme koupit do obýváku a jestli je lepší šedá nebo růžová tapeta do ložnice, začala jsem skřípat zuby. Rychle vzal zpátečku, protože pochopil, že se mi účast supervizorů zajídá a mohl by občas dát taky na můj názor.

Kdykoli začal větu slovy „Brácha říkal…“ naježily se mi všechny chlupy. Zatím jsem nechtěla situaci hrotit a brát Petrovým bratrům pozici polobohů. Věděla jsem, jak moc na nich lpí. Jejich otec totiž zemřel, když bylo Petrovi deset. Kluci už byli skoro dospělí a nahradili nejmladšímu bráškovi mužský vzor. Jenže mít k potenciální tchyni ještě dva „tchány“, navíc s jasně nastavenou představou o rodinném štěstí, to dá jednomu zabrat. Měla jsem pocit, že se proti mně spikl celý svět. A k dovršení všeho mě teď ještě drazí bratři budou tlačit na radnici.  „Cos jim na to odpověděl?“ pravila jsem ledově, když se ve svatební kauze odvolával na své rodinné idoly. „Že jsme se ještě nedohodli,“ utrousil. „Já se ale nemám o čem dohadovat! Dobře víš, co si o svatbách myslím. A jestli potřebuješ prstýnek jako důkaz, že tě mám ráda, klidně ti zítra nějaký koupím. Myslela jsem, že v tomhle jsme zajedno. Ale jakmile se do toho vloží tvoji bráškové, hned vezmeš zpátečku. Někdy mám pocit, že nežiješ se mnou, ale spíš s nima. Asi si budeš muset vybrat, na čí straně jsi,“ hodila jsem do sebe posledního panáka a šla se projít do spících ulic.

Potřebovala jsem čerstvý vzduch, samotu a čas na přemýšlení. Ingorovala jsem vyzvánějící mobil. Petr mi volal každých pět minut. Jen ať se chytí za nos, panáček, a rozmyslí si, jak si vlastně představuje naši budoucnost. Snad hodinu jsem nakonec prostála před naším domem. Doufala jsem, že se mě třeba vypraví hledat, aby se mi omluvil. Jaké bylo moje překvapení, když mi v kapse pípla esemeska „Dobrou noc…“ a záhy naše okna potemněla. On snad šel klidně spát! Uražená jsem se vrátila domů a ustlala si v obýváku.

Proč já byla tak hloupá!

Několik dní u nás vládla tichá domácnost. Obcházeli jsme se jak lvi v kleci, komunikovali jen o nejnutnějších věcech. Ta prázdnota a napětí byly k nepřežití. Nakonec jsem to byla já, kdo prolomil hradbu mlčení. „Péťo, nechtěla jsem se tě dotknout, ale uznej, že ty neustálé hovory na téma svatba jsou už únavné. A ty ještě pak vytáhneš svoje bráchy. Já jim jejich rodinky přeju, ale ke spokojenosti přece nepotřebujeme papír,“ rozvířila jsem debatu na téma, o němž jsme mluvit nechtěli, ale přitom jsme na ně oba mysleli. „Pleteš dohromady dvě věci. Nebudu se ti omlouvat za to, že mám rád svoje bráchy. Tak to prostě bylo, je a bude. Je pravda, že na ně hodně dám, ale v případě naší svatby jsou mi jejich řeči srdečně jedno. Mám tě rád a žádné razítko k tomu nepotřebuju, to snad víš, ale je fakt, že z ryze praktického hlediska bychom o svatbě aspoň mohli uvažovat. Sama říkáš, že by sis už klidně pořídila děti, a uznej, že vypadá divně, když se maminka a tatínek jmenují jinak,“ pomluvilo jeho rozumné já. „A to ti zase poradili bráchové?“ sekla jsem po něm jízlivě. „Přestaň už! Mám svoji hlavu a ty o tom přemýšlej,“ ukončil debatu a navrch mi podal obálku s neznámým obsahem.

Bezmyšlenkovitě jsem ji otevřela a zalapala po dechu. Letenky do Ameriky? Ten se zbláznil! Ale krásně... Kdysi dávno před lety jsem se zmínila, že bych se tam jednou hrozně moc chtěla podívat. Petr tam byl rok na stáži, měl za oceánem spoustu kamarádů a sliboval mi, že mě s nimi jednou seznámí osobně. Prý se takovou skvělou holkou musí pochlubit celému světu, říkal. Ale pokud si vzpomínám, tehdy mi naznačoval, že by to mohla být dobrá svatební cesta… Najednou jsem si připadala jako strašný sobec, který trvá na malichernostech a neposlouchá toho druhého. Vždyť on mě žádá o ruku, ale místo pugétu, prstýnku a trapasu před rozechvělými rodiči zvolil elegantnější způsob. Přiznám se, že mě dostal, a hned jsem věděla, co musím udělat. Ne kvůli našim, ne kvůli vzorným švagrům nebo snad proto, že se to sluší, ale výhradně kvůli sobě a Petrovi.

Druhý den jsem na oplátku přinesla obálku já – s předvyplněnými žádostmi o uzavření sňatku. „Akorát datum tam chybí,“ prohodila jsem jakoby nic a koutkem oka sledovala, jak se Petr spokojeně culí. Žádná megaveselka se ale nekonala. Jen my a dva svědci. Místo prstýnku se mi na zápěstí vyjímají hodinky, které symbolicky odměřují čas, kdy jsme se stali mužem a ženou. Naši by mi ani nevěřili, kdybych jim neukázala občanku s novým příjmením. Ale byli rádi, nakonec se ani máma moc nezlobila, že jsme to před nimi ututlali. „Hlavně abyste byli pořád tak spokojení,“ dojímala se při opožděném přípitku na zdraví novomanželů. Zeměkoule se točí dál, už dva roky jsme svoji a moje obavy, že by svatba mezi námi cokoli změnila, se nekonají. Naopak mám pocit, že Petr si najednou připadá dospělejší, jistější a vyzrálejší. Snad získal pocit, že se konečně může postavit i svým bratrům jako rovný k rovným a není už ten třetí benjamínek, o kterého se musejí starat. Onehdy se dokonce vzepřel švagrovi, když ho přemlouval, aby rozhodně nekupoval drahé nové auto, že stačí přece z bazaru. „Přece jednou nebudeme našeho mrňouska vozit v nějaké rachotině,“ usmíval se.

FOTO: Umírající pes šel své paničce na svatbě za družbu
„Vždy jsem tě miloval,“ zpívá 92letý muž své umírající manželce
13 přiznání, proč se muži nechtějí ženit
TwitterFacebookTisknoutTisknout

Příběh čtenáře: Hyperaktivní dítě je větší zátěží, než si myslíte

Příběh čtenáře: Hyperaktivní dítě je větší zátěží, než si myslíte

Když se o někom řekne, že je ho všude plno, zpravidla se tím myslí, že dotyčný ...

Příběh čtenářky: Jak může dopadnout plánování svatby s buranem?

Příběh čtenářky: Jak může dopadnout plánování svatby s buranem?

Svatba je skvělý den pro nevěstu a noční můra pro její koordinátorku. Přinese ...

Příběh čtenářky: Moje rodinná dovolená skončila peklem

Příběh čtenářky: Moje rodinná dovolená skončila peklem

Už jste zažili ten bludný klam, že dovolená spasí vaše rodinné ...

Příběh čtenářky: Celá rodina mě tlačila do svatby a takhle to dopadlo

Příběh čtenářky: Celá rodina mě tlačila do svatby a takhle to dopadlo

Stát si za svým názorem nebývá občas lehké. Zvlášť pokud...

Fotogalerie: Porovnejte proměny českých celebrit se zahraničními originály

Fotogalerie: Porovnejte proměny českých celebrit se zahraničními originály

Letošní kalendář Proměny je na světě! Tentokrát na téma hvězdy ...

Rychlá zpověď: Co miluje Daniela Peštová?

Rychlá zpověď: Co miluje Daniela Peštová?

V modelingu je už dvacet let. Focení a móda ji ale stále baví. Prý víc ...

Nečervenejte se u komplimentů. Naučte se je přijmout!

Nečervenejte se u komplimentů. Naučte se je přijmout!

Umět přijmout pochvalu vám dost možná vůbec nemusí připadat důležité, ale je. ...

Peníze. I ty by měly být ve vztahu velké téma

Peníze. I ty by měly být ve vztahu velké téma

Jste spolu už pár let, milujete se, možná máte i společné koníčky a před ...

Reklama
PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NEWSLETTERU
X
Přihlášení k odběru newsletterů
* povinná pole
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama