Eva Josefíková: To nejhorší už mám za sebou
Vstoupila jste do seriálových vod, nepočítám-li krátké Kosmo. Jaká je to zkušenost?
Ano, je to můj první velký seriál, běží dvakrát týdně na obrazovce a musím připustit, že rychlost a intenzita natáčení mě překvapila. Trvalo asi dva měsíce, než jsem si na tempo práce zvykla. Vzhledem k doktorskému prostředí, kde se seriál odehrává, mě kromě jiného čekala řada odborných termínů a speciálních situací. Stojíte na place a slyšíte: takhle to nedrž, takhle u toho nestůj, břicho se mačká jinak… Do toho odříkáváte nějakou příšerně moudrou latinskou větu, navrch si hlídáte kamery, a ještě musíte vypadat jako přesvědčivá doktorka. Prostě masakr. Ale už mám nejhorší za sebou.
Vaše kariéra je docela raketová. V sedmadvaceti letech osm filmů, seriály, účast v zahraničních produkcích, role na různých divadelních scénách. Je to štěstí na lidi, nebo nabídky?
Taky na to pořád užasle hledím. Štěstí určitě. Taky být na správném místě a mít kliku na lidi. To, co dnes jsem, ze mě udělali pedagogové na DAMU, za to jsem jim strašně vděčná. I za toleranci, protože mi dovolili při škole natáčet. A mít hostovačky v divadle. Všechno se to šťastně sešlo.
Do Prahy jste přišla z domova poměrně mladá. Nechyběli vám máma nebo táta?
Já byla ráda, že jsem ztratila rodičovský dozor a užívala jsem si svobodu! Zato teď mě to někdy dohání – uvědomuji si, že za těch osm let v Praze jsem rodiče i sestru dost zanedbávala. Byla jsem zavřená v divadle, točila… Nebyl čas. Snažím se teď na Moravu víc vracet, ruším méně důležité pracovní schůzky, neberu všechno.
Je něco, co vás v herecké profesi děsí?
Možná ta ztráta soukromí, která časem přichází. Když je člověk pod drobnohledem. Nějaký fotograf vás zastihne v kavárně nebo restauraci a druhý den se o sobě dočtete: Josefíková si objednala tři hamburgery a snědla jenom jeden, kráva blbá…
Jak to má Eva s muži? Hledá je v branži, nebo mimo ni? A jak zvládá svou moravskou náturu? Celý rozhovor si můžete přečíst v červencovém Světě ženy, který je aktuálně v prodeji.
